Kdo má větší váhu – zesnulý „měděný magnát“, nebo idol počítačových nadšenců? Má společnost respektovat vlastnická práva, či je smí omezovat? Tyto a další otázky se skrývají v pozadí právnické bitvy, kterou svádí spoluzakladatel počítačové firmy Apple Computer Inc. Steve Jobs kvůli své snaze zbourat téměř devadesát let starý dům Jackling House.
Za zachování budovy ve městě Woodside kousek od San Franciska bojují občanští aktivisté ze skupiny Udržujte naše dědictví (Uphold our Heritage). Podle nich má dům, který si nechal v roce 1925 postavit průkopník moderního zpracování měděné rudy Daniel Jackling, nenahraditelnou kulturní a historickou hodnotu. Městská rada ve Woodside ovšem upřednostňuje zájmy současného majitele a i přes zamítavé výroky soudu se chystá koncem tohoto měsíce rozhodnout o demolici domu.
Nový dům prý bude cennější Argumentace ochránců památky se opírá o tvrzení, že dům projektovaný vyznavačem andaluského architektonického stylu Georgem Smithem je skvostem. V jejich prospěch mají svědčit i poněkud kuriózní fakta z dějin. Odvolávají se na to, že zde pobýval letec Charles Lindbergh, herečka a diplomatka (bývalá velvyslankyně USA v Československu) Shirley Blacková Templeová, exprezident Richard Nixon a – považte – ochranka exprezidenta Billa Clintona. Inu, je to Nový svět a desetiletí tam mají stejnou váhu jako v Evropě staletí. Tábor ochránců posilují i sentimenty. Mnozí zde žili a spojují s domem ty nejsvětlejší zážitky; jedna z jejich vůdkyň, Virginia Andersenová, je dokonce praneteří Jacklinga, který v domě žil až do své smrti v roce 1956.
Jobs, který se narodil jen rok před smrtí Jacklinga, dům koupil v roce 1984 a deset let v něm pobýval. Balustrády, měděná zábradlí a další pro někoho „romantické“ doplňky mu ale nepřirostly k srdci. Dům pokládal za „hnusný“. O Jacklingovi se vyjádřil jako o velmi bohatém muži, který měl bohužel velmi špatný vkus. Již před lety se Jobs stal buddhistou a upřednostňuje oproštěné formy. Podle lidí, kteří ho v domě navštívili, v něm neměl téměř žádný nábytek, obývacímu pokoji vévodil moderní skvost – motocyklový veterán BMW.
Šéf firmy Apple již osm let žije v méně zdobném domě postaveném v roce 1920 v anglickém stylu v nedalekém Palo Alto. Jackling House s obytnou plochou 1550 metrů čtverečních se mu zdá pro potřeby jeho pětičlenné rodiny předimenzovaný a chce tam postavit dům o polovinu menší. Je přesvědčen, že bude „mnohem hezčí“ a stane se ještě cennější památkou. Navíc je prý ochoten zachovat některé artefakty, jako například Jacklingovu měděnou poštovní schránku.
Megalomanství Jobsovi kritici v tom vidí další projev jeho megalomanství. V komunitě ochránců i jejich odpůrců vládnou podobné emoce jako uvnitř společenství stoupenců počítačů Macintosh firmy Apple a osobních počítačů. „Jeho ego rozhodně nemá minimalistické rozměry iPodu,“ napsaly jedny noviny v souvislosti s bojem o osud domu v narážce na populární multimediální přehrávač, jenž se stal hitem Applu po návratu Jobse do vedení firmy. Právě pro Jobsovo novátorství ho jeho obhájci pokládají za významnější osobnost než měděného magnáta. „Jackling byl možná slavný, ale není srovnatelný s Jobsem,“ zní typický soud. Právo na tvorbu kultury vlastního prostředí Odpůrci demolice si jsou vědomi Jobsovy proslulosti. Aktivistka Clotilde Luceová zdůrazňuje, že sama vlastní appleovský „mac“. „Coby fanoušek čistoty designu a kvality produktů firmy Apple a filmů společnosti Pixar (která patřila Jobsovi) jsem hluboce sklíčen nedostatkem porozumění ke kvalitě této budovy,“ prohlásil architekt Andrew Skurman, jenž při soudních tahanicích jako odborný znalec upřednostňoval renovaci domu.
Jobsovy kvality se tak obracejí proti němu samému. Při soudních tahanicích vycházejí jeho oponenti z toho, že muž jeho „kreativity“ může najít vhodnější řešení, než je demolice. Údajně záměrně nezajistil prodej domu zájemcům o jeho rekonstrukci, jak zněl jeden z návrhů městské rady. Místo toho prý prosazuje výstavbu v duchu estetiky McDonaldu (v českých podmínkách by se psalo o „podnikatelském baroku“).
Podle Franka Sanchise, vůdčí postavy amerického hnutí za zachování památek, představuje jejich likvidace „osekávání“ vazby místních komunit na prostředí, v němž žijí. Jobs, který již řadu let svádí kromě soudních tahanic kvůli svému domu i heroický boj s rakovinou, je přesvědčen o opaku – lidé mají právo být tvůrci kultury prostředí, v němž žijí. Je zřejmé, že o oprávněnosti obou přístupů sotva může s konečnou platností rozhodnout jakýkoliv konkrétní soud či městská rada fascinovaná velikostí jedné konkrétní osobnosti.
O autorovi| Pavel Máša, novinář
