Podlehl-li Skalník StB, nemusel být ještě udavačem
Řekneme-li o někom, že je udavač, práskač, konfident tajné policie, je to víc než urážka, je to ostrakizace. S takovým se přece slušní lidé ani nebaví, takoví musí chodit kanály. Stačí si vzpomenout na Karla Sabinu či Rudolfa Mrvu, máme-li to vzít už od Rakouska-Uherska. Je to sice banální postřeh, ale plyne z něho nebanální závěr: máme-li někoho označit za práskače, za toho, kdo uškodil jiným, musíme si být více než jisti - musíme znát i jeho verzi příběhu, musíme jí dát stejnou šanci jako evidenci StB. To je asi hlavní poselství z nynější „kauzy“ Josky Skalníka.
Je pozoruhodné, že i dvacet let po revoluci tak špatně rozlišujeme estébáckou evidenci a osobní příběhy. Přitom to rozlišení je klíčem k léta fungujícímu lustračnímu zákonu. Tam, kde zákon rozhoduje stylem ano - ne, kde musí být rychlý a vymahatelný, tam nejde o to, zda dotyčný někoho udal, ale zda jeho jméno bylo v evidenci StB. Může to být nespravedlivé? Může, ale jen pro kandidáty na vybrané funkce ve státní správě.
Ale tam, kde nejde o výběr do funkcí, nýbrž o hodnocení lidí a jejich osudů, kde není časový pres, tam evidence StB nestačí. Tam se musí zvážit i osobní příběh. A právě ten chybí v knize k dvaceti letům Občanského fóra. Víme, že Skalník se ocitl v evidenci StB. Ale víme jistě, že někoho udal? Takový harmonikář Jim Čert je považován za udavače ne proto, že ho evidovala StB, ale proto, že iniciativně udával své kamarády. Jsou to paradoxy. Jméno Milana Kundery se ocitlo v evidenci SNB, ale Kundera svou verzi příběhu vyslovit odmítá. Joska Skalník svou verzi vyslovit chce, ale místo prostoru pro ni se mu dostalo cejchu udavače.
Čtěte Téma na straně 2
