S komunisty jsme se nevypořádali. A zaplatíme za to
Když dnes vyjdou nestoudné paměti stalinistického vyšetřovatele, ani se nám nechce se nad tím rozčilovat. Proč? Protože už víme, kam takové rozčilování povede. Z novinářského hlediska snad není nudnějšího politického tématu než existence komunistů, komunistické strany a debata o jejím zákazu. Argumentaci lze předvídat: komunistickou stranu snad šlo zakázat bezprostředně po listopadu 1989, ale ne poté, co tu x let legálně vegetuje v zastupitelstvech a sněmovně. Je třeba smířit se s „biologickým řešením“, případně znemožnit komunisty tím, že je přitáhneme ke spolupodílu na moci. A tak dále. Žádný z těch argumentů není mladší patnácti let.
Tak to ovšem vypadá z pohledu těch, kteří tuto debatu sledovali od začátku. Různé iniciativy a diskuse nasvědčují, že mezitím vyrostla generace, která tuto debatu neprožila a dnes jejími argumenty není přesvědčena. Je to dobře i špatně. Dobře proto, že schopnost morálního pobouření zřejmě (na rozdíl od KSČM) „biologickému řešení“ zcela nepodléhá. Špatně proto, že ta původní diskuse z různých důvodů (účast těch, kteří si při klíčových jednáních s komunisty potřásli rukou, tlak z ciziny atd.) nebyla úplně poctivá a dnes se nám to může vrátit. Prvním signálem byla „vaječná válka“. To, co se mezi „slušnými lidmi“ nepovažovalo za vkusné zdůrazňovat – že Paroubek je přímo ztělesněním normalizace –, mladá generace vnímala jasně a dala to najevo nepřijatelným způsobem. Snad za to nebudeme muset zaplatit takovou cenu jako Německo, kde nihilismus osmašedesátnických teroristů těžil mimo jiné i z ledabylého vypořádání s nacismem. Ale nějakou cenu určitě zaplatíme.
Čtěte Téma na straně 2
