Neděle 14. dubna 2024, svátek má Vincenc
130 let

Lidovky.cz

Česko

Společnost se ještě nevyrovnala s ambiciózními ženami, říká šéfka orchestru PKF

Kateřina Kalistová foto:  Michal Sváček, MAFRA

Právnička, bývalá politička, úřednice na ministerstvu kultury a v současné době ředitelka orchestru PKF — Prague Philharmonia. Kateřina Kalistová v rozhovoru pro seriál Inspirativní ženy iDNES.cz popisuje svou kariérní cestu i to, jaké bylo šéfovat orchestru za covidu. „Pracujete a pak jdete na koncert, slyšíte své lidi hrát a víte, že jsou skvělí. To je takový motor do práce, který jsem jako úřednice neměla,“ říká.
  17:02

Jaké pro vás bylo začínat ve funkci ředitelky orchestru těsně před nástupem covidu?
Začínala jsem 7. února 2020 a moje první velké rozhodnutí bylo zrušit turné v Koreji, protože v té době už tam byl covid na vzestupu. Nebylo to lehké. Nastoupila jsem, a orchestr se zavřel. Všichni zůstali doma a já jsem seděla v kanceláři s manažerem a asistentkou, všichni ostatní byli na home office. Tak jsme přečkávali to období. Peníze jsme museli sehnat stejně, i když jsme nehráli. Mzdy se vyplácet musejí. Hlavně jsme ale vůbec nevěděli, kdy to skončí a jak se to bude vyvíjet. Obecně bylo to období nejen pro nás, ale pro všechny kulturní instituce, charakterizováno tím, že se pořád něco rušilo a přesouvalo na jindy.

Minulou sezonu už jsme ale naštěstí odehráli celou, i když první půlrok jsme se báli, aby nedošlo k nějakým restriktivním opatřením... Teď už hrajeme normálně, ale jak se všechno posunovalo, nakupilo se nám všechno na loňský podzim.

Ještě před rozhovorem jste zmiňovala, že si dneska ani nestihnete dát oběd. Jak moc práce máte?
Od začátku září do půlky listopadu jsem neměla ani jeden den volno, ani víkend. Ty jsou v orchestru často také pracovní. Do toho spadlo také vyúčtování. Takže je to takové hodně exponované období. Ale nestěžuju si, práce mě baví.

Máte právnické vzdělání, působila jste také v politice a jako úřednice na ministerstvu kultury nebo v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Byly pro vás také vaše ostatní práce koníčkem?
Moje současná práce je jiná než úřednické profese, ale bavilo mě všechno. Jen po nějaké době vždycky uzrál čas, kdy jsem cítila, že je třeba nějaký posun a změna. Takže teď dělám něco, co mě baví aktuálně nejvíc. A doufám, že to tak bude ještě dlouho.

Jak se po tom všem člověk dostane do funkce ředitelky orchestru?
Nabídka od zakladatele orchestru tehdy přišla v období, kdy jsem potřebovala změnu. Oslovil mě v době, kdy jsem dělala náměstkyni pro živé umění na ministerstvu kultury, a už jsem byla po několika letech v situaci, kdy jsem přemýšlela, jestli mi ta práce dává smysl a přináší radost. Být ředitelka orchestru byla pro mě také osobní výzva – do té doby jsem vždycky působila na „druhé straně“ jako úřednice a občas už jsem si říkala, že radit kulturním institucím od starožitného stolku v Nosticově paláci umí každý bambula.

Many thanks to the wonderful audience in Kaoshiung! It was our last concert in Taiwan in 2022.

13. října 2022 v 10:33, příspěvek archivován: 2. února 2023 v 9:23

Musíme se ohánět

Jaká jsou největší specifika práce ředitelky orchestru?
Jsme soukromý orchestr, takže nás nezřídilo město nebo kraj. Musíme se tedy jinak ohánět a styl práce podléhá tomu, jak orchestr funguje jako organizace. Management je velmi úsporný a je to i o tom, že každý má na starosti širší agendu. Já mám na starosti ekonomické záležitosti, takže získávání financí, vyúčtování, ale i marketing, PR… Ale nemám na starosti třeba konkrétní program, o ten se stará náš hudební ředitel a šéfdirigent.

Největší specifikum oproti pozicím úřednice spočívá v tom, že jako úřednice jsem měla na starosti nastavování systému a globální podporu kultury, aby to nějak fungovalo, ale jako ředitelka orchestru mám na starosti konkrétní lidi. Ti celý život tvrdě pracovali, aby mohli v takovém orchestru hrát, a většina z nich tam prožila více než půlku života. Znám jejich příběhy, jejich rodiny. Je to ohromná zodpovědnost, protože cokoli se stane s orchestrem, ovlivní dramaticky jejich život. Na ministerstvu nic takového nemáte. Tam vidíte ten les, ale ne stromy. A teď musím dbát na každý jednotlivý strom v tom lese, aby se celému lesu dařilo dobře. Navíc tady máte konkrétní výsledky, a ty jsou rychlé. Pracujete a pak jdete na koncert, kde slyšíte své lidi hrát a víte, že jsou skvělí. To je takový motor do práce, který jsem jako úřednice neměla.

Jaký je váš vztah k hudbě?
Nikdy jsem nestudovala hudební teorii ani hru na nějaký hudební nástroj, takže hudbu vnímám spíše intuitivně, emotivně, ale samozřejmě už tam po té době slyším víc, než běžný konzument. Jako dítě jsem ale dělala moderní gymnastiku, která je s hudbou hodně spojená. A nyní si sama klasickou hudbu pouštím doma, mám to ráda. Bez hudby si nedokážu představit život, což ale platilo už předtím, než jsem vstoupila do orchestru, který tu vášeň ještě umocnil.

Každá žena má mít možnost volby

Máte tři děti. I když je ta otázka hrozná, protože mužů se na ni nikdo neptá, nabízí se, tak se na ni vždycky ptám. Takže, jak jste to zvládla?
Mám desetiletá dvojčata, dceru a syna, a starší patnáctiletou dceru. Jsou už hodně samostatní a zvládat se to dá dobře.

S první dcerou jsem byla půl roku na mateřské, pak jsem si našla práci v neziskovém sektoru. Když jí byly dva roky, nastoupila jsem do RRTV. Když se narodila dvojčata, tak jsem byla čtrnáct dní doma, a pak jsem se vrátila do práce. Měla jsem je v postýlkách v kanceláři. Takže v životopisu žádnou mezeru nemám. Ale bylo to samozřejmě velmi náročné.

Zvládat se to samozřejmě dá. Jde to zařídit jinak – můžete mít partnera, který se bude věnovat dětem a bude s nimi doma, nebo si můžete zaplatit někoho, kdo vám bude ty děti hlídat... Každý by si měl vybrat cestu, která mu vyhovuje. Já jsem třeba děti chtěla mít u sebe, protože pro mě byl fyzický kontakt důležitý. Bylo to ale velmi náročné a nemůžu to samozřejmě doporučovat všem.. Ale znám i ženy – manažerky, političky – u kterých byl s dětmi jejich manžel, což je naprosto v pořádku. Moje děti šly shodně do školek ve dvou letech. Obecně mi vadí u nás tolik oblíbené nevhodné komentování způsobu, který upřednostní rodič nebo rodiče malých dětí. Měli bychom to jednoduše respektovat, protože to rozhodnutí není naše, navíc často rychlý návrat do práce souvisí ekonomickou situací. I já jsem zažila nařčení v době, kdy mé nejstarší dceři bylo 5 měsíců v tom smyslu, že se válím doma, nevěnuji se kariéře a že z toho budu hloupá… Lidé by se na toto měli vykašlat a měli by pochopit, že každý má dělat to, co mu vyhovuje, a aby byl šťastný. A stát by samozřejmě měl dbát na to, aby všechny tyto možnosti byly bez problémů realizovatelné. To, jakou jsem si zvolila cestu já, není vůbec zajímavé. Zvolila jsem to proto, že mi to vyhovovalo. Ale nevidím v tom nic světoborného.

Ve veřejném prostoru se pohybujete bezmála dvacet let. Jak dlouhou cestu jsme podle vás za tu dobu jako společnost ušli?
Změna za těch dvacet let je razantní. Vývoj jde správným směrem. Ještě si pamatuji období, kdy některé politické strany uvažovaly o tom, jakou ženu zvolí do vedení, aby reprezentativně vypadala, aby měla vystudovaný nejlépe Harvard a ovládala plynně pět světových jazyků. Ale ti pánové si kolikrát zapomněli vzpomenout, jaké mají vzdělání oni, nebo se nepodívali do zrcadla. Někdy to bylo až komické. Ale to nebylo jen o politice. Přispívali k tomu i novináři, kteří se před Vánoci typicky ptali žen političek, jestli mají napečeno cukroví nebo jestli stihly generální úklid. A muže-politika se ptali na ekonomický vývoj v dalším roce. To byla běžná věc, ale ta se postupně změnila a takováto faux pas se už tolik nevidí. Ale pořád mám trochu pocit, že některé strany si volí do vedení typ žen „hodná teta“, aby nebyla hlavně moc ambiciózní. Ale myslím, že za pár let i toto zmizí.

To, co přetrvává do současnosti, je, že se česká společnost ještě nevyrovnala s tím, že i žena může být ambiciózní. Hlavně co se týká politiky. I co se týká volby prezidenta či prezidentky, jsem si všimla, že se ani mnoho žen neumí vyrovnat s velkou ambicí či úspěchem jiné ženy. Nevím, z čeho to pramení – možná z toho, že se člověk sám mohl bát mít takové ambice. Přiznám se, že i já občas mívám takové záchvěvy, když vidím nějakou velmi úspěšnou ženu. Ale pak si rychle vzpomenu na Madeleine Albrightovou, která řekla, že v pekle je zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám.

Česká společnost se v tomhle vyvíjí poměrně rychle, a když se dnes bavíte s lidmi okolo dvaceti let, ten diskurz, co tu byl v devadesátých letech, je pro ně něco naprosto neakceptovatelného. Ačkoli se dodnes objevují rezidua paternalistického přístupu, mám pocit, že čím dál méně a jsou více komentované. Političky, zejména ty mladší, si to navíc ani nenechávají líbit.

Uvažovala byste ještě o návratu do politiky?
Ne, jsem vážně spokojená s orchestrem. A ještě tam mám před sebou spoustu práce. Zeptejte se mě za deset let! (smích)

Narazila jste na takový paternalistický přístup během své kariéry?
V RRTV jsme měli čtyři ženy ze třinácti členů. Samozřejmě, že když jsem byla zvolená předsedkyní, prvního půl roku probíhalo vyjasňování pozic. Ale já osobně jsem se s tím nikdy v úřednické kariéře nesetkala. Navíc jsem šla na ministerstvo kultury, kde pracuje hodně žen. Ale samozřejmě kdybyste šla na jiné ministerstvo, můžou vám úřednice říct, že mají jiný pocit… A v orchestru už je to trochu extrém, protože z deseti členů managementu máme jednoho muže. Orchestr je zhruba půl napůl. Takže to není maskulinní prostředí, ačkoli klasická hudba dříve byla. Dnes už máte i celou řadu žen-dirigentek, což před dvaceti lety byla výjimka, ale nyní už docela běžná věc.

Je nějaká oblast, kde jste s tím musela bojovat?
Samozřejmě, když jsem chodila na základní školu, tak se nám pořád vnucovalo, že holčičky jsou hodné, sedí, nejde jim matematika a jsou pečlivé a kluci nebrečí. A já jsem byla všechno, jen ne tohle. Ale třeba u starší dcery vidím, že dnes tohle nefunguje a málokde se to ještě vyskytne. Kdyby jí někdo řekl, že kluci jsou lepší v matematice, tak by to vnímala asi jako když nám někdo řekne, že země je placatá.

Už jsme narazily na vaše působení v RRTV. Sledujete situaci českých médií?
Sleduji, ale ne na úrovni, kdy bych četla každé rozhodnutí RRTV. Samozřejmě mě ale nyní trápí situace s Českou televizí a Českým rozhlasem a koncesionářskými poplatky, které jsou patnáct let stejné a televize ani rozhlas to do budoucna bez omezení své činnosti opravdu nemůžou zvládnout. To se může dotýkat i důležitých a zajímavých formátů nebo omezování české původní tvorby. Týká se to ale i nás, lidí z kulturní branže, protože televize i rozhlas například přenášení to, co my děláme, koncerty, divadla. Na to možná nebudou peníze, stejně třeba na sportovní přenosy. Není to jen o zprávách, které lidé neustále komentují. To mě neuvěřitelně štve a ano, mám strach o demontáž médií veřejné služby.

Považujete se za feministku?
Ano, samozřejmě. Každý, ať je to žena nebo muž, má právo dosáhnout svého štěstí podle vlastních představ, je to otázka lidských práv, j to otázka toho, zda žijeme skutečně v demokracii, a to je celé.

Pomohlo vám to během vaší kariéry?
Myslím, že je to svým způsobem moje vidění světa odmala. Nebylo to tak, že bych byla proti feminismu a pak změnila názor, žádný dramatický vývoj tam nebyl.. Přeju si, aby bez ohledu na to, jestli člověk je muž nebo žena nebo jakékoli jiné pohlaví, mohl dělat, co chce, a byl v tom šťastný. A ostatní to mají respektovat. Ne tolerovat, ale respektovat.

Je nějaká rada, kterou byste si chtěla dát, když jste začínala svou kariéru?
Nikdy jsem to neudělala, ale sebrala bych se a odjela žít na delší dobu do zahraničí. Pak bych se vrátila do Česka. To doporučuju také svým dětem – jděte pryč a pak se vraťte.