PRAHA Během společného soužití nic nenasvědčovalo tomu, že by Antonie Stašková mohla jejich synovi někdy ublížit. „Byla v pohodě, o malého se starala pěkně,“ vypráví Roman Rokos. „Určitě mu dala občas přes zadek, ale v rámci normální výchovy, o žádné týrání nešlo.“ Proto nic nenamítal, když se od něj odstěhovala i se synem. Chtěl jen, aby s ním dítě jednou za dva týdny trávilo víkend.
Brzy ale zjistil, že syn s matkou nežije. Staral se o něj její přítel Pavel Grepl. „Zjistil jsem, že dokonce ani nebydlí ve stejném městě,“ říká Rokos. Nechtěl, aby syna vychovával cizí člověk, proto si ho loni v únoru vzal k sobě do Tábora. Zároveň požádal soud, aby mu syna svěřil do péče. Ten mu v květnu vyhověl.
Matka ale o tři dny později dítě odvezla a od té doby ho otec už neviděl. Krátce nato totiž zmizela Stašková i Grepl ze svých dosavadních bydlišť.
Roman Rokos a jeho současná přítelkyně se pustili do pátrání. Objížděli známé a příbuzné Staškové, místa, kde dřív žila nebo pracovala. „Každý víkend jsme trávili v autě, pokaždé jsme najeli tak patnáct set kilometrů,“ říká Rokos. Policistům napříč republikou rozdávali fotky Honzíka a popis auta, ve kterém jeho matka s přítelem jezdí.
Nejblíž cíli byl otec loni koncem srpna. „Ji a jejího přítele jsme potkali ve Stříbře, jeli proti nám autem,“ vypráví Rokos. Hned volal chebské policisty, jejich reakce ho ale zdrtila. Měl v ruce čerstvé soudní rozhodnutí, že dítě má být matce odebráno třeba násilím. „Řekli mi, že ještě nenabylo právní moci, proto není vykonatelné. Zároveň mě upozornili, že je nemám sledovat. Kdybych prý v autě viděl Honzíka, museli by stáhnout celostátní pátrání po něm, protože už by nebyl pohřešovaný.“ Při pátrání po synovi se zároveň Roman Rokos dozvídal o své někdejší družce věci, které ho šokovaly. Například o tom, že její dnes sedmnáctiletá dcera žije u tchyně, protože ji matka týrala. „Věřil jsem tomu, že ji babičce svěřila proto, že neměla dost peněz a zázemí na to, aby ji vychovávala,“ vypráví Rokos. Už u soudu o Jana ale Stašková přiznala, že dcera s ní není proto, že „ji mlátila a řvala na ni“. Při návštěvě pak Staškové bývalá tchyně Rokosovi popsala, v jak zuboženém stavu se k ní malá Soňa před lety dostala.
Zároveň zmínila další dvě děti Staškové, které obě v necelém roce za podivných okolností zemřely. „O jejich existenci jsem do té doby neměl ani tušení. Když nám ji potvrdil i Staškové bratr, jeli jsme se podívat do Nejdku na hřbitov. Opravdu jsme tam jejich urničky našli,“ vzpomíná Rokos.
Roman Rokos dnes vyčítá táborské soudkyni Janě Provazníkové, že si tuto skutečnost iniciativně nezjistila. „Mohla by pak rovnou rozhodnout, že se matka smí se synem stýkat jen v mé přítomnosti, a k žádnému únosu by nedošlo.“
Policistům má Rokos za zlé, že postupovali pomalu a málo s ním komunikovali. „Pátrání po matce začalo až někdy v srpnu a jen po jejím bydlišti. Nepátrali po ní jako po ženské, která opovrhuje soudem, nikde nebyla její fotka. Pátrání po jejím druhovi začalo až po mé stížnosti.“ Podle Rokose měla vyšetřovatelka dostat fotografie hledaných do médií. Roman Rokos vyčká, co řekne kontrola, kterou do Tábora poslala jihočeská policejní správa: „Budu žádat, aby ti, kdo pochybili, od policie odešli.“
