Vážím si toho, že žiji v hlavním městě, které má navzdory své malosti velkou hudební scénu. Metropole disponuje třemi symfonickými orchestry: ve filharmonii, v opeře a v rozhlase. Hudba a Bratislava patří neodmyslitelně k sobě minimálně od klasicismu.
Mám v umění rád propustné hranice. Jsem typ člověka, který si, podle nálady, rád poslechne technodýdžeje i sopranistku v písňovém recitálu. Jen aby zanedlouho bylo kde.
Poplivaní symfonici Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu oslavuje osmdesáté výročí založení -byl vůbec první v zemi.
Reklama ohlašovala na 14. října první houslový koncert Sergeje Rachmaninova, jenže... takové dílo neexistuje. Na graficky otřesném plakátu jsem našel tři další chyby: hraje „orchetr“, Janáček se jmenuje Leoč a z programu vypadla elegie od Ilji Zelenky. Když se nedávno diskutovalo o budoucnosti tělesa, vedení instituce vyzývalo ke zvyšování hráčské kvality. Ta se mi ale jeví nejméně sporná. Jací reklamní amatéři však przní jejich práci?
Publikum přitáhl zejména hvězdný Juraj Čižmarovič v legendárním prvním houslovém koncertu (sice od Sergeje, ale Prokofjeva). Dramatickou avantgardu podával interpret s přímo halucinační intenzitou, kde se harmonicky pojily surovost i něha.
Za poslech Čižmaroviče se v Byreuthu či v jeho druhém domově v Kolíně nad Rýnem platí nejméně desetinásobek. Proto si cením lidového vstupného (necelá tři eura, což je smysluplná veřejnoprávnost v praxi). O kolik víc prvotřídních koncertů bychom mohli zažívat, kdybychom například neplatili nový, třetí program Slovenské televize, který do němoty vysílá druhou fotbalovou ligu.
Jazz na Dunaji Úctyhodné třiapadesáté výročí oslavily v říjnu i Bratislavské jazzové dny. Akce má nač navazovat, v minulosti ji navštívili Chick Corea, Herbie Hancock, Richard Bona, ale i novější objevy jako Bebel Gilberto či Courtney Pine.
Letos jsem se těšil na Terryho Calliera z Chicaga - a jeho komorní a zároveň živelné vystoupení mě nadchlo. Soulový zpěvák a kytarista má 65 let, obrovské charisma a nenásilný, ale strhující hlasový projev. Nespokojuje se s retro návraty jako mnozí jeho vrstevníci: singl Live With Me, který nazpíval s Massive Attack, k němu přitáhl pozornost generace jeho vnuků a bristolská skupina mu zčásti produkovala i jeho nové album. Přitom Callier strávil téměř dvě desetiletí v ústraní a živil se jako programátor. V Bratislavě si vysloužil ovace vstoje.
Organizace festivalu mi však už léta připadá bizarní. Na koncertech se sedí jak na stranickém sjezdu, o židle se svádějí rafinované souboje a bufety působí jak na vesnickém bále. Na taneční atmosféru, která k džezu odjakživa patří, nezbývá prostor. Mizerný zvukový aparát na opačném konci sálu nebylo vůbec slyšet. Hudba však celkový dojem opět zachránila.
Potěšila mě i početná účast mladých lidí: tak snad teenageři poslouchají i něco jiného než Kim Wilde a Natashu Bedingfield, jak by mohla naznačovat česko-slovenská televizní zpěvácká soutěž.
Místo parku hotel?
Větší starosti si dělám o Park kultúry a oddychu, kde se „Džezáky“ od počátku pořádají. Na atraktivní prostor na nábřeží Dunaje si už dlouho dělá zálusk mocný developer, který o metr dál vybudoval obrovský komplex River Park s nejdražšími byty u nás a luxusním hotelem.
Na jaře dokonce udělal buldozer v PKO první díry a legendární budově akutně hrozilo zbourání. Primátor Andrej Ďurkovský kdysi stavební rozhodnutí schválil i podepsal, ale najednou - pod tlakem naštvané veřejnosti - změnil, popřel svůj původní názor a zabránil zničení vzácného prostoru. Bohužel jen dočasně.
Mráz, déšť a žádná plocha Ještě před deseti lety se Bratislavě světoví interpreti raději vyhýbali a posluchači museli za nimi cestovat do Vídně nebo do Prahy. Dnes jsou koncerty mezinárodních hudebníků všech žánrů běžné. Mému městu však zoufale chybějí prostory na malé i velké akce. Kšeftování se stadiony mi mnoho optimismu nedává. Město doplácí na urbanistickou anarchii, kde si investoři dělají z doporučení hlavního architekta dobrý den.
Zanedlouho metropole přijde i o plochu Interu. Ta je pro velké koncerty důležitá, ačkoli ji nedávno Depeche Mode označili po technické stránce za „noční můru“ svého světového turné.
Červnový hudební festival Wilsonic znovu mrznul, červencová Pohoda byla opět vyplavená deštěm a tragédie v zříceném stanu si tam vyžádala dvě oběti na životech. Kde bude znít hudba?
O autorovi| Autor (*1976) je bratislavský spisovatel Michal Hvorecký spisovatel
