Mám virózu. Žije se mnou už pár týdnů. Chodíme spolu do práce a ona se přes den chová celkem slušně. Dělá jakoby nic. Ale jen udeří podvečerní hodina, ohlásí se zvýšenou teplotou. Pokud jsem v tu chvíli na jevišti, je někde zalezlá v kulisách, ale hned jak pomine schopnost divadla uzdravovat, vyleze si kousek nad 37 stupňů mé tělesné teploty. Praktická lékařka paní doktorka Skálová mi stále říká, že musím být trpělivý a že bych si měl lehnout. Říká to, i když ví, že radit tohle hercům je zbytečné. Stejně jdou večer hrát. Paní doktorku mám rád, léčí mě už mnoho let dobře. Mám velkou radost z toho, že neodchází do zahraničí. Mnozí z vás takovou kliku mít nemusí. Začíná exodus – Drang nach Westen. Počínání lékařů, kteří se poděkovali a odcházejí, se mi nelíbí.
Teď se pouštím do něčeho, co bych si jako pacient se zvýšenou teplotou neměl dovolovat. Lékařské povolání je pro každého z nás mimořádně důležité, neboť oni jsou mnohdy poslední spojnicí mezi životem tady a na věčnosti. Vím, o čem mluvím, doktoři mi už mockrát pomohli. Teď tedy riskuji, že můžu časem ležet někde na operačním stole a operatér, který se v zahraničí nechytil, řekne: „Hele, to je ten chlap, co proti nám 19. ledna 2011 psal.“ Budiž mi pak skalpel lehký.
Jedno je jisté. Platy ve zdravotnictví jsou mizerné. Vůbec mi nevadí, když si někdo sám sežene v zahraničí lépe placenou práci, a to v jakémkoli oboru. Vadí mi to, že hromadný odchod doktorů je nátlakově organizován odbory a právnickými agenturami.
Čeští lékaři mají léčit naše česká těla, stejně jako česká kultura, divadlo v to počítaje, má léčit a uzdravovat české konzumní duše. Teď mluvím o divadelních hercích, ne o těch, které znáte z nízkorozpočtových televizních seriálů. Divadelní gáže špičkových činoherních herců jsou na úrovni nástupního platu lékařů. Takže tyto herce vůbec nepřekvapí, že musí celý život dělat na zájezdech přesčasy, stejně jako je, na začátku svých kariér, dělají doktoři. Jasně, naše odpovědnost je mnohonásobně menší. Ale české divadlo sehrálo v našich dějinách velmi pozitivní roli. Naposledy v listopadu ’89. Služebníci Thalie jsou vlastenci.
„Ne náhodou i státní hymna vznikla v divadle. Škroupova melodie se Stroupežnického textem poprvé zazněla ve hře Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka,“ říká ředitel Divadla Na Fidlovačce divadelník Tomáš Töpfer, který po rozhovoru v MF DNES, kde mluvil podobně jako já, si to rozházel s kde kým. Ale protože má smysl pro pointu, tak ještě dodává: „Všimněte si, že v hymně si neklademe otázku – Kde apendix můj či Kde doktor můj, ale Kde domov můj.“ Jenom pro pořádek, Tomáši, připomínám, že v jiné klasické české hře, v Klicperově Divotvorném klobouku, je popěvek „Ubi bene, ibi patria“. Kde je dobře, tam je vlast.
Kultura je, přátelé, velmi důležitá a rovněž velmi špatně placená. Měl by to někdo rychle říct současnému ministrovi kultury. Zatím se zdá, že to před ním premiér úzkostlivě tají. Sdělte mu to rychle. Jinak jsem nucen zvolat: „Slávku Jandáku, vrať se! Vše odpuštěno.“
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
