Mám letos takový výroční rok. Tenhle týden jsem si uvědomil, že krom šedesátky slavím také dvacet let od chvíle, kdy se z nás stali restituenti. Je to tragikomický pohled, když se ohlédnu zpátky a vybavím si všechny iluze, peripetie, stresy, naděje i zklamání, které jsme tehdy prožili. A to šlo o jednu zájezdní hospodu na trase Praha–Karlštejn, kterou komunisté mému dědovi ukradli, když jsem přicházel na svět, a vrátili v takovém stavu, že stejně nakonec neunikla demolici.
Nebyly tam žádné majetkové nástrahy, nás sedm žijících potomků se ani jednou kvůli majetku nerozkmotřilo, všechno probíhalo relativně hladce – a přesto to trvalo rok a půl a s odstupem by to nejspíš vydalo na televizní film na téma: jak se kapitalismus vkrádal do Čech. Třeba jen když si vzpomenu na svého tehdy osmdesátiletého otce, který slavnostně přísahal, že Němcům ji nikdy neprodá, protože ho za války věznili v Terezíně. Nebo na naše nekonečné diskuse, že z piety ji pronajmeme komukoli, kdo ji zrekonstruuje do podoby, jakou měla za první republiky, a třeba mu i odpustíme na dvacet let nájem. Bohužel se ukázalo, že to je jen jedna z celé řady naivit. Jak jsme byli nakonec šťastní, když se objevil pan J. a byl ochotný hospodu alespoň koupit s touhle podmínkou. To jsme ještě netušili, že se právě rozjíždějí ve velkém úvěrové podvody typu: koupím zbořeninu, nechám ji nadhodnotit a propadnout bance. Když pan J. zjistil, že pracuju v tehdy čerstvě založeném Reflexu jako šéfreportér, z koupě nakonec vycouval. Jen nám půl roku trvalo, než jsme s ní zase mohli volně nakládat. Takže jsme sehnali pana N., který už jednu prosperující hospodu na Starém Městě pražském měl – a ten provedl přesně to, co pan J. nedotáhl. Chudáka hospodu pak dobourávala obec. Co se týče zbohatnutí: já si například koupil za svůj podíl ojetého favorita…
Ale byli jsme i plni iluzí o podnikání. Viděli jsme předválečnou dobu pod ještě čerstvým dojmem komunismu daleko idyličtější, než skutečně byla. Kdoví, jak by děda dopadl, kdyby komunisti nepřišli a zasáhla ho třeba jen krize. Nebo konkurence, která by si postavila hotel opodál. Tehdy jsme si nepřipouštěli, že by mohl zkrachovat a nezbylo by ani na toho ojetého favorita.
Užil jsem si dost restitucí i potom. Tentokrát už nepřímo, jako novinář. Stovky drobných i větších tragédií, od rozpadů vztahů až po vraždy, stovky nářků na úřady, které buď něco vrátily tomu správnému špatně, nesprávnému dobře, anebo nikomu nic, aniž by udělaly nějakou tečku. Naposled mi psala babička, která bojuje o návrat rodinného mlýna už osmnáct let, přičemž převzala štafetu po svých již zesnulých příbuzných. A přestože je právo jasně na její straně, mlýn stále vlastní bývalý komunistický ředitel, který v něm vládl za totality a šikovně si ho včas zprivatizoval.
Kolik případů vlastně dopadlo dobře? Jsou ve většině? A kolik sporů je stále ještě neukončených? A o co?
Všechny tyhle otázky jsem chtěl položit ministerstvu financí. S úžasem jsem ale zjistil, že žádné restituční statistiky neregistruje a že je nejspíš neregistruje nikdo v tomto státě. Jedna z největších událostí minulého století se prostě vypařila, jako by k ní nedošlo. Teď čekám, kdy se nenápadně vypaří i to, kvůli čemu se odehrála: ta velká komunistická loupež…
