V záplavě všudypřítomných žebříčků hodnotících uplynulý rok v hudbě není nutné „objevovat“ jen Cohena, Dylana nebo Nirvanu.
Když Metacritics.com, portál sbírající recenze jednotlivých hudebních on-line a tištěných magazínů a skládající z nich „definitivní hitparádu roku“, přišel s žebříčkem nejlépe hodnocených nahrávek za uplynulý rok, nikdo se nepodivil nad prvním místem, které zabrala Nirvana se záznamem Live at Reading. Na paty jí nešlape dlouho nic a pak Leonard Cohen se svou koncertní deskou Live in London. Legendy jsou legendy, ale Cohena už asi nikdo objevovat nepotřebuje. Kde se tedy schovávají ty zázračné debuty, nadané objevy a „nový Bob Dylan“?
Když taktně vynecháme jména jako Animal Collective, Yeah Yeah Yeahs, Dirty Projectors nebo The Flaming Lips, kteří už léta platí za neochvějnou indie klasiku a v zásadě není desky, kterou by nedostali do náhodně vybraného výročního žebříčku, zbývají podivná jména nových projektů, jejichž jediným doporučením je, že se z nich zbláznilo pár redaktorů několika zahraničních hudebních magazínů. A proč ne – nezačíná to náhodou přesně takhle?
Opravdu podivným zjevením jsou Kanaďané Brian King a David Prowse, skrývající se pod uměleckým pseudonymem Japandroids. Tři roky od svého vzniku a teprve po vydání dvou menších nahrávek posadili všechny na zadek svou půlhodinovou postpunkovou modlitbou Post-Nothing. „V každé písničce je tolik energie, jako by to byla ta poslední, kterou dvojice hraje. Mnohem víc než o skladbách samotných je album o tom, jakou mají radost, že je můžou hrát,“ tvrdí Los Angeles Times.
Na objevu roku se shodly magazíny New Musical Express i Mojo. Folková parta kolem britského muzikanta Charlieho Finka Noah and the Whale. Deska „pro všechny se zlomeným srdcem“ The First Days of Spring je sice už jejich třetí, ale až teď si formace může užít i trochu zaslouženého (komerčního) úspěchu. A to i bez ženských vokálů; Fink se totiž s jejich bývalou zpěvačkou Laurou Marlingovou, jak se ostatně dozvěděl celý svět z jejich nové desky, rozešel.
Naprosto dokonalý Jen málokoho minul neuvěřitelný sukces londýnského popového kvarteta The xx, snad i proto, že se v listopadu otočili také v Praze a podle očekávání se po lístcích na jejich koncert zaprášilo. „Jejich eponymní debut je naprosto dokonalý, bez jediné chyby. Je to typ alba, jehož vytvoření trvá dlouhé roky,“ mají jasno v Delusions of Adequacy. Nezbývá než doufat, že i dlouhé roky vydrží.
Nečekaně výrazné postavení mají v hitparádě brooklynští rockeři The Antlers. Třetí album Hospice, příběh nemocné lásky se smutným koncem, dojal na dvě desítky hudebních redaktorů k slzám. „Je to zvláštní, ale čím lehčeji album zní, tím tvrději vás zasáhne,“ básní list The Guardian.
Výrazně vyrovnané hodnocení získala také novinka washingtonského muzikanta Phila Elveruma, skrývajícího se pod uměleckým jménem Mount Eerie. Ten úročí své mnohaleté zkušenosti v projektu The Microphones a ani Wind’s Poem není zdaleka jeho první deskou. „Úžasné a chytré album,“ míní Drowned In Sound. Elverum je jedním z těch, kdo o své výjimečnosti přesvědčí i české fanoušky: Mount Eerie vystoupí 29. března na strahovské Sedmičce.
Angloamerickou hegemonii narušili výrazně jen dvě kapely. Francouzští rockeři Phoenix čekali na svůj zázrak až do čtvrtého alba Wolfgang Amadeus Phoenix, ale zato teď válcují nejednu zámořskou hitparádu. „Phoenix se vyrovnávají s typickým americkým žánrem po svém – a se svým vlastním jazykem – o moc lépe než stovky domácích kapel,“ ujistil americký server Phoenix. Shoda jmen je neúmyslná a náhodná.
Druhým jménem, které mezi zástupem londýnských a newyorských jmen působí téměř nepatřičně, je saharská world-music formace Tinariwen. Ti jsou v našich krajích dostatečně známí díky festivalu Respect, tedy stačí zahodit všechny předsudky a jít se na ten africký div příště podívat.
Zároveň s výročním seznamem přichází Metacritics s „nejúspěšnějším umělcem dekády“ – okamžik, kdy jde do tuhého. Dost nečekaně se totiž ukázalo, že nejvyšší vyrovnané skóre za posledních deset let posbírali Spoon, kapela z texaského Austinu, a to hlavně díky albu Ga Ga Ga Ga Ga z roku 2007. Tak tady ho máme, nového Boba Dylana dalších generací.
