Rolničky, kdopak vám dal hlas?“ ucedila má kamarádka Lenka při stopátém poslechu koledy v supermarketu Tesco pod plakátem s vánoční akční nabídkou ozdob. „Ty malý potvory chrastí hlasitějc než vloni.“ Odevzdaně vzdychla a koupěchtivým davem se proloktovala za dalším nezbytným dárkem – náhrdelníkem z měsíčního kamene, který „tiší starosti z nejistého osudu“.
Lenka Dědicová, zdravotní sestra z Karlových Varů, patří mezi osmašedesát procent českého národa, který v Boha nevěří. Nijak jí v tom nepřekáží, že je pokřtěná. Křesťankou je jen papírově, Vánoce si však ujít nenechá. Ze stejného důvodu jako naprostá většina české populace. Ani té nejde o to připomenout si nedožité Kristovy dvoutisíciny, ale společnou večeří, dárky a rodinnými rituály oslavit prostý fakt, že máme rádi své nejbližší. Čím jsou Vánoce pro běžné Čechy? Svátkem rodiny. Ostatně neviňátko v plenkách je pro něco takového tím nejvhodnějším symbolem.
Zatímco ale my bezbožně kucháme kapry, mluví se za našimi hranicemi o „návratu Boha“. Novém globálním trendu, kdy náboženství hraje ve veřejném životě stále větší roli: viz muslimští teroristé vraždící se jménem Proroka na rtech, či naopak horlivý protestant George W. Bush, který chce dobrý, rozuměj křesťanský svět očistit od ďábelských nepřátel. Velký ohlas ostatně vzbudila kniha Nejlepší ze všech možných světů Madeleine Albrightové, která si zoufá nad tím, že náboženské, a tím nebezpečně černobílé vidění světa začalo hrát v americké politice ústřední roli. Dokola se cituje Střet civilizací od Samuela Huntingtona, který tvrdí, že náboženství je základem kulturních rozdílů, které živí spory mezi jednotlivými částmi světa. Za pravdu mu dávají Arabové na demonstracích proti dánskému karikaturistovi, který si dělal legraci z Alláha, i spousta jiných rozmíšek.
Že „Bůh je zpátky“, si letos v září všiml i americký senátor Ernie Chambers, který neváhal a Všemohoucího zažaloval. Ve sporu žádá trvalý soudní příkaz, nařizující obžalovanému přestat se škodlivými aktivitami a tvořením teroristických hrozeb. Bůh se k soudu dostavit nemusel, protože obžalovaný, v soudním spise „též známý pod různými přezdívkami, tituly a jmény“, je stejně přítomen na všech místech ve stejný čas. „Kdyby do toho šel Bush, skončí Bůh v Guantánamu,“ komentoval spor čtenář jednoho internetového blogu. Mediálně je to vděčné, ale globálnímu trendu nedominují žaloby potrhlých senátorů, kteří mají na fotografiích nad hlavou obrovský větrák, a budí tak dojem novodobých svatých.
Zajímavějším ukazatelem je nárůst návštěvnosti obřích kostelů v Jižní Americe a v Jižní Koreji. Guatemalský Mega Frater má sedačky pro 12 tisíc věřících, takže pojme pětkrát tolik lidí co katedrála svatého Pavla v Londýně. Nekřtí se tu nad vaničkou, ale v bazénu, na střeše nechybí přistávací plocha pro vrtulníky. Jihokorejský Yoido Full Gospel Church, hnědý „blob“ uprostřed zástavby kancelářských budov, pojme rovnou 83 tisíc lidí. Desetitisícové davy na celkem sedm bohoslužeb každou neděli směrují speciální dopravní strážníci. Zakladatel této jihokorejské církve hlásá osvobození Severní Koreje, uzdravuje mrzáky a vybírá peníze na kostel, zatímco jeho syn vydává kostelní oběžník, respektive čtvrté nejčtenější noviny v zemi. Tento überkostel vysílá šest set misionářů ročně, například do Číny, jíž se z hlediska víry přezdívá „Afrika jedenadvacátého století“. V roce 1990 v ní bylo napočítáno deset milionů křesťanů, o deset let později už jich bylo pětkrát tolik. Zdá se, že velmi brzy se z Číny stane největší křesťanská, a současně také největší muslimská země na světě.
Samozřejmě, misionářství není jen záležitost nafouklých kostelů. Přenosy jednoho z nejpopulárnějších amerických televizních kazatelů muslima Amra Khaleda sledují miliony stoupenců Alláha na Středním východě i v USA, další „televangelista“ evangelík Rick Warren svou nauku vtlouká do hlavy lidem ve sto padesáti zemích světa prostřednictvím stovky tisíc kostelů.
Horlivé církevní směry se přitom těší větší popularitě než náboženství liberální a tolerantní. Zatímco Americká episkopální církev, která si nedávno zvolila za biskupa gaye, je na úpadku, Jižní baptisté, kteří homosexualitu označili za „projev zanedbaného charakteru“, jsou na vzestupu.
Můj malý osobní bůh
V 19. století Nietzsche učinil slavné prohlášení, že Bůh je mrtvý. Vstává ve 21. století z hrobu? Na takové soudy opatrně, upozorňuje Jan Spousta, který přednáší sociologii náboženství na pražském Institutu ekumenických studií. Hlavně nám, ateistickým Čechům, se podle něj mohou snadno zdát třeba příkazy k zahalování žen jako vrchol fundamentalismu. Na druhou stranu muslimům – a muslimkám – by zřejmě přišla nepochopitelná ostentativní nevěra, jakou předvádějí čeští politici.
Co se to tedy ve světě děje? Čím to je, že se v tomto století připisuje náboženský podtext každé ozbrojenější šarvátce, zatímco v největších válkách 20. století o něm nepadlo ani slovo? Čím to je, že kandidátka na amerického prezidenta Hillary Clintonová ujišťuje voliče, že se opravdu modlí každé ráno? Čím to je, že v tradičně liberálním Londýně se chystá stavba mešity, která má pojmout tolik věřících co největší guatemalský kostel?
Možná se vlastně zase tak moc neděje, říká sociolog náboženství Zdeněk Nešpor, autor knihy Víra bez církve?. „Dlouho jsme si mysleli, že náboženství v důsledku toho, že svět se racionalizuje a modernizuje, mizí,“ říká Nešpor. „Ten pohled vznikl jednak na základě toho, že jsme sledovali hlavně západní společnost, a jednak proto, že jsme sledovali pouze církevní formy religiozity.“ Ty od druhé světové války skutečně klesaly. „Dlouho jsme ale ignorovali fakt, že moderní spiritualitou jsou i privátní náboženské formy.“ Považujete se za ateisty? Tak se rozhlédněte po svých bytech a kancelářích s kalendáři vyzdobenými horoskopy, po magických kamenech na nočním stolku a po knihovně plné Alchymistů od Coelha a brožur o meditacích. „Nevěřím v Boha, to ne, ale....“ začíná se zpovědí většina českých „ateistů“, kteří pak dodávají, že věří buď „v něco!“, nebo „přírodu“, „osud“, „Sílu“ z Hvězdných válek, případně v „nějakou vyšší spravedlnost“. K pravověrnému ateistovi, který předpokládá, že naše bytí ohraničuje narození a smrt a že život určuje buď náhoda, nebo společnost nebo on sám, ale rozhodně nic mimo fyzikální svět, to má zatraceně daleko.
Zdeněk Nešpor navíc poukazuje na to, že ústup náboženství se odehrál jen v některých částech světa. Evropa urazila od středověké scholastiky dlouhý kus cesty, jenže v takové Asii k žádnému osvícenství nedošlo. To, že Korea vyrábí špičkové automobily, neznamená, že to není země s nepřerušenou tisíciletou náboženskou tradicí, která se modernímu světu pouze přizpůsobuje, aniž by jím byla oslabena. „Korea byla vždycky velmi náboženská země,“ říká religionista a teolog Ivan Odilo Štampach. „Vždy tu existovalo velice pestré spektrum náboženských směrů, tudíž to, co se teď s těmi obřími kostely v Jižní Koreji děje, logicky nemůže být nárůstem religiozity, ale pouze jejím přeléváním.“ Pro Evropu zase platí, že ačkoliv tu bylo ve 20. století na ústupu náboženství, samotná potřeba víry oslabena nebyla. Možná právě naopak. Co byl komunismus jiného než náboženstvím dělníků, kteří s proroky Marxem a Engelsem snili o ráji – beztřídní společnosti, kde se každému dostane, co potřebuje? „Hlásal vizi ideální společnosti, kterou nikdo nikdy neviděl, měl jí dosáhnout prostředky, které hlásali jeho proroci... a papeže měl v Moskvě,“ říká Jan Spousta.
Ostatně Fareed Zakaria ve své známé knize Budoucnost svobody ukazuje, že nárůst náboženství v muslimských zemích souvisí nejvíc s tím, že obyvatele zklamaly pokusy socialistických vůdců o reformu společnosti v 50. až 80. letech. Ani plánované hospodářství, ale ani demokracie západního střihu se v těchto zemích často neujaly. Když muslimy zklamali politici, obrátili se k Bohu.
Huntington má zase za to, že muslimské země jsou nábožensky agresivní hlavně kvůli vysokému počtu mladých, nevybouřených lidí ve společnosti. Za dvacet let, až demografická vlna opadne, budou Írán, Sýrie a další podstatně klidnější. Takže terorismus má možná mnohem přízemnější příčiny než „návrat Boha“.
A Hillary Clintonová a její každodenní modlitby? Je to opravdu známka toho, že se USA stávají náboženštější, nebo spíš poradci nabídli recept, jak z republikánského tábora přetáhnout voliče? Až bude v Bílém domě pragmatik typu Billa Clintona nebo Ronalda Reagana, bude se slovo bible v jeho zdech skloňovat o poznání méně často než za vlády George W. Bushe, kterého kdysi návštěvy kostela zachránily od alkoholismu.
Aby se Bůh mohl vrátit, musel by nás nejprve opustit. Určitým způsobem k tomu jistě došlo, když přišlo osvícenství, zámořské objevy a vědecko-průmyslová revoluce. Už jen tím, že lidí přibývalo a stěhovali se na místa, kde neměli své kostely ani faráře. Praporem, pod nímž se šinuli kupředu, byla věda. Evangelium moderního člověka, který se oprostil od metafyzických hypotéz a nahradil je kovanou empirií. Jsme uvažující, racionální jedinci. Na otázky si najdeme odpovědi svými dalekohledy, mikroskopy a laparoskopy! „Původní motiv raného ateismu byl velmi humanistický, měl vrátit člověku důstojnost a vymanit ho z nadvlády tyranského Boha,“ říká Ivan Odilo Štampach.
Jenže ateistický optimismus padl na bitevním poli druhé světové války. Ukázalo se, že člověk může být krutější vládce než jakýkoliv bůh. V téže době věda s teorií relativity, kvantovou mechanikou a spoustou jiných vymožeností přestala svět vysvětlovat, naopak jej znejasňovala. „Věda podává skvělé výsledky v technologii, ale tápe v těch nejdůležitějších otázkách – kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme,“ říká docent Pavel Hošek, který přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě UK.
Oporu ve vědě ztrácíme každý den. Největšího dinosaura pravěku objevili archeologové až letos. Radikální američtí křesťané, kteří odmítají Darwina a na školách chtějí děti učit, jak Bůh stvořil svět za sedm dní, se hned ptají: Nenaskládal nakonec do té hlíny kosti veleještěra sám Stvořitel, aby nás testoval? Začíná se též hovořit o tom, že NASA neposunula výzkum vesmíru ani o centimetr. Ze Země na Měsíc létáme jak z Brna do Prahy, ale co má znamenat ta obrovská díra, kterou uprostřed vesmíru našli teprve před měsícem a která není ani černá, ani bílá, je to prostě absolutní prázdno s bezmála miliardou světelných let v průměru, to neví opravdu vůbec nikdo.
Možná je to otisk jiné dimenze, domnívají se vědci. Možná nám boží stvoření ukazuje zadek.
Řada lidí, kteří o Bohu přemýšČÍNSKÝ lejí, se domnívá, že ve skutečnosti k žádnému silnému posílení religiozity v Evropě a USA nedochází. Náboženské instituce dál postupně ztrácejí svůj vliv, což dokumentuje i polistopadový vývoj křesťanství u nás. Když k nám krátce po sametové revoluci dorazil Jan Pavel II., přijelo se na něj na Letnou podívat víc lidí než na Rolling Stones. Nic to ale nemění na tom, že počet věřících ve všech registrovaných církvích klesá. Pavel Hošek si ale všímá toho, že jak slábnou náboženské instituce, paradoxně to víře může prospět. „Osvobozuje se spiritualita právě proto, že už není zatížena břemenem ze strany církve.“
Což nám, individualizovaným, svobodomyslným a dosebezahleděným Evropanům nesmírně vyhovuje.
Velké církve ztratily šanci ve chvíli, kdy jsme se v tom všem začali moc rýpat. Americký komik Bill Hicks to shrnul slovy: „Líbí se mi, jak si papež drandí v papamobilu za půl metrem neprůstřelného plexiskla. Tomu říkám víra v praxi.“ V Evropě sice chodí do kostelů stále méně lidí (ne, jednou za rok zajít na půlnoční se opravdu nepočítá), ale zároveň tu roste poptávka po „náboženském zboží“.
Náboženské kutilství
Ono zboží jsou podle docenta Hoška všechny ty sebezpytné víkendové semináře, meditační kurzy, léčivé kameny, keltské amulety a knihy o vesmírné energii. „Dá se ovšem namítnout, že tato nová spiritualita se může snadno stát estetizovanou, spotřebitelskou spiritualitou, což už není náboženství v tom tradičním smyslu slova,“ dodává.
Člověk se při takovém stavu věcí ocitá v roli klienta, který si objednává náboženský produkt a dál si ho dávkuje podle vlastního vkusu. Páter Aleš Opatrný z Katolické teologické fakulty UK tomu říká „náboženské kutilství“, v jehož rámci si každý uplácá svou jedinečnou subjektivní religiozitu z buddhistické meditace, římskokatolické mše a pravoslavné ikonografie. Depeche Mode k tomu mají písničku Personal Jesus.
Tendenci dokazuje i výskyt spirituality v populární kultuře. O významu náboženských symbolů v knihách o mladém kouzelníkovi Harrym Potterovi se píšou diplomové práce. Režisér Kevin Smith obsazuje do role Boha zpěvačku Alanis Morisetteovou a polemizuje s tím, že Ježíš byl běloch. „Ten negr mi dluží dvanáct babek!“ říká o Ježíšovi jedna z postav filmu Dogma. Spisovatel Dan Brown strhl rekordy knihou Šifra mistra Leonarda, v níž se Ježíš Kristus oženil a měl kopu dětí. V seriálu South Park rube Ježíš Kristus Satana v boxerském ringu. Populární film Božský Bruce o chlapíkovi, co si na pár dní vymění s Bohem zaměstnání, který běžel v prosinci na Nově, už má své druhé pokračování. Philip Pullman, autor dětské fantasy Zlatý kompas, jejíž filmová verze je hitem letošních Vánoc, prohlašuje, že v jádru vypráví příběh o zabití Boha. Záporným hrdinou jedné z nejslavnějších komiksových sérií současnosti Preacher je Pánbůh, který zběhl od svého výtvoru, pročež ho pronásleduje texaský kazatel s tím, že ho přivede k zodpovědnosti, i kdyby ho měl do nebe „dokopat přes celé boží dílo“.
Tohle není zrovna pokleknutí. Na druhou stranu o Bohovi – i když třeba ne vždy s tradiční úctou – mluvíme víc, než když jsme věřili, že vše zvládneme díky vědě, technice a logice sami. Polský antropolog Malinowski říkal, že když padá letadlo, jsou modlitby nejvroucnější. Ve svém výzkumu domorodců v Indickém oceánu totiž ukázal, že když domorodci vyjíždějí lovit na lagunu uvnitř ostrova, nedělají zdaleka tolik magických obřadů, jako když vyrážejí na otevřené moře. A k čemu jinému připodobnit dnešní svět?
Robert Bellah ve své knize Mimo víru označuje stav, kdy je na jedince přenesena veškerá odpovědnost za jeho život a duchovní hledání, pouze za další fázi náboženské evoluce. Jak dokládá Mircea Eliade ve svých Dějinách náboženství, člověk byl od počátku bytostí upředenou z víry. Posvátné je prvkem ve struktuře vědomí, nikoli stadiem tohoto vědomí, píše Eliade. Globální svět zamíchal náboženským hrncem, víra se přelila ze starých míst do nových struktur, lépe vyhovujících novému uspořádání a chápání světa, v některých oblastech to začalo trochu šplouchat, symboly změnily význam. Že „Vánoce nejsou, co bývaly“, je přirozené, soudí docent Hošek. „Kolem jejich symbolů ale stále kroužíme, stejně jako kolem mnoha dalších, a na cestě životem se nám postupně otevírají nové možnosti jejich chápání,“ říká. Ta cesta nás vede od určitého rozumění Vánoc i samotného Boha k novému. Nás, evropskou společnost, stejně jako mou kamarádku Lenku, pokřtěnou ateistku s averzí k rolničkám a inklinací k magickým kamenům. V dlouhodobém měřítku se vlastně nic zvláštního neděje. Zachovejte paniku, zmatení Evropané.
„Není to tak, že by dnes probíhalo něco mimořádného,“ říká Jan Spousta. „Mnohem pravděpodobněji se něco mimořádného právě dít přestává.“ Dvacáté století je za námi. A my se vracíme do normálu.
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
