Turistika je na území Masajů vítána, pokud splňuje tři podmínky: respektuje místní kulturu, přináší konstruktivní a ekonomicky výhodné aktivity a poskytuje Masajům rovné pracovní příležitosti.
Setkání přírodních národů – pro které se v Evropě ve své době vžilo označení „primitivní“ – s moderním pokrokem mělo většinou tragické následky. Stačí vzpomenout dobyvatelské aktivity Francisca Pizarra a Hernána Cortése. Evropské podmaňování Jižní a Severní Ameriky dokázalo během jediného století zredukovat počet původních obyvatel na deset procent. Ve zbytku světa se situace odehrávala podle podobného scénáře.
Bezútěšná situace původních národů neodvanula ani s dekolonizačním procesem v 50. a 60. letech minulého století a i v současnosti trvají důsledky trestuhodného neporozumění mezi těmito dvěma světy. Dokládají to mnohé statistiky: Většina kanadských Inuitů zápasí s nezaměstnaností, kriminalitou a vysokým počtem sebevražd. Australští Aboriginové mají závažné problémy s drogami, příslušníci indiánských kmenů ve Spojených státech bojují s alkoholismem a předsudky. Původní obyvatele deštných pralesů vyhání hlad vyspělého světa po surovinách.
Zvážíme-li všechny tyto aspekty, můžeme se logicky znepokojovat otázkou: Je vůbec možné, aby se poslední v přírodě přežívající národy zapojily do současného globálně systematizovaného světa s jistotou, že jejich identita nebude ohrožena? Odpověď zní překvapivě – možné to je. Afričtí Masajové si prošli podobnou minulostí jako mnoho ostatních národů. Přesto dnes nejenže nekončí zubožení ve slumech, ale své tradice a kulturní dědictví využívají ke zlepšení životní úrovně.
Pravěk v hledáčku Masajové jsou jedním z nejproslulejších afrických etnik a zároveň jedním z nejsvéráznějších – bydlí v chýších uplácaných z kravského trusu, nerespektují vládní nařízení a tvrdohlavě lpí na svých drsných zvykových právech. Ignorují státní hranice mezi Keňou a Tanzanií a stáda krav nadále vyhánějí do míst, kde je dostatek trávy, a to bez ohledu na to, zda jde o přírodní rezervaci či jiný veřejný nebo soukromý prostor.
Jejich tradice se nepodařilo „udusit“ žádnému invaznímu jazyku – arabštině, angličtině ani svahilštině. Stejně neúspěšně dopadla i keňská vláda, když se Masajům snažila vnutit osivo a pluh namísto tradičního pastevectví. O to více překvapí, že navzdory veškerým sporům zůstává masajský štít ústředním symbolem keňské vlajky a příběh tohoto lidu motivací nejen pro obyvatele Afriky, ale i pro ostatní ohrožená domorodá etnika.
Příběh Masajů přitom nefascinuje jen etnology a cestovatele. Z jejich kmenového věhlasu těží také mnoho cestovních agentur – odjet do Keni či Tanzanie a nenavštívit jedinou vesnici těchto hrdých „válečníků“ je jako cestovat Afrikou prstem po mapě. Reklamní slogany slibují autentický svět „domorodců“.
Lidé žijící ve městech odloučeni od exotických dálav si na základě mediálních produktů, jakými jsou hollywoodské filmy či fotografické reportáže z cestopisných magazínů, jednoduše vybudují představu o divoších žijících kdesi v době kamenné – chtějí pak vidět domorodé rituály jako lov lvů nebo obětování krav. Když však vidí, jak se Masajové po předvedení tance, zpěvu a rituálního rozdělání ohně dožadují zaplacení poměrně tučných částek, dostanou jejich představy o upřímnosti kmenových zvyků vážné trhliny. Obzvlášť když u nich zahlédnou logo Coca Coly nebo značkovou obuv.
„New deal“ podle Masajů Ve skutečnosti Masajové – stejně jako jiná původní domorodá etnika – vzdorují mnoha tlakům vycházejícím z modernizující se keňské společnosti. A nechtějí-li skončit „na dlažbě“, musejí chtě nechtě některé změny akceptovat – přijetí západního modelu tržního hospodářství je jednou z nich. Nátlaku globální ekonomické mašinerie však Masajové od počátku čelí po svém. Kromě nezbytné úcty k předkům a hrdosti na kmenovou kulturu si v jejich filozofii našel místo i střízlivý a realistický přístup k moderním inovacím.
Snad nejlépe současné priority masajského lidu a jeho přístup ke stávajícím problémům vystihuje významný masajský myslitel Kakuta Ole Maimai: „Masajové bez kultury jsou jako zebra bez pruhů. Pokud se vzdáme našeho tradičního života, může to pro náš lid znamenat jediné – zánik.“ Většina Masajů si však podle něj na druhou stranu velmi dobře uvědomuje, že bez určitých strukturálních změn by se jim jejich úsilí nemuselo podařit realizovat.
Nitky globalizace dosáhly už i na masajské území a jejich země již dávno není pustým krajem uprostřed divočiny, ale spíše velmi atraktivní turistickou destinací. Tuto hrozbu si uvědomuje i Kakuta Ole Maimai.
Při hledání východiska je velice realistický: „Změny jsou nevyhnutelné.
Raději se však staneme jejich zprostředkovateli, než abychom byli jejich oběťmi,“ dodává. Masajové v současnosti sami rozjíždějí drobné podnikání – spravují a pronajímají kempy, pořádají výuku tanců, organizují trekové výpravy do buše. Za vše pochopitelně vybírají peníze. To koliduje s naivní představou některých turistů, kteří by domorodé kmeny nejraději viděli zakonzervované ve skanzenech, kde by se nejlépe pořizovaly akčně vypadající snímky.
K prosazování masajských hodnot a cílů byla v Keni založena nevládní organizace The Maasai Association. Založil ji právě Kakuta Ole Maimai. Jejím prostřednictvím se uskutečňují projekty, které si kladou několik cílů: najít cestu k trvale udržitelnému socio-ekonomickému rozvoji, integrovat Masaje do moderní společnosti a odstranit bídu v jejich komunitách. To vše v rámci uchování masajského kulturního dědictví. Když se člověk pohybuje po vesnici a slyší, jak masajské děti hovoří bravurní angličtinou, je zřejmé, že na strategii jejich kmene něco bude. V okolí vesnic vyrostlo mnoho škol a zdravotnických zařízení. Stojí za tím zejména turismus, který přináší značné finanční prostředky pro rozvoj infrastruktury a sociální péče. Velkou zásluhu na místním rozvoji má i ambiciózní projekt „Community Fully Integrated Strategy“, který spustila The Maasai Association.
Zklamání současných turistů ze „zkaženosti“ a neautentičnosti života některých původních obyvatel není žádnou převratnou událostí. Již z minulosti jsou známy případy, kdy byli ostřílení cestovatelé a dobrodruhové životním stylem původních obyvatel zaskočeni. Otec dokumentárního filmu Američan Robert Flaherty proslulý ve světě svým eposem Nanuk – člověk primitivní, byl obdobně zklamán v roce 1923, když připlul na tichomořský ostrov Samoa. Plánoval zde natáčení dokumentu o původních obyvatelích ostrova, ale záhy zjistil, že evropští misionáři ho již o několik let předběhli – ostrované nosili evropské oděvy a místo tetovacího rituálu se opíjeli v místních barech. A to dávno předtím, než se otevřel první McDonald’s.
Turistika – jed i lék Masajové si dobře uvědomují finanční potenciál turismu, který jim dává naději na zkvalitnění života, zároveň ale vědí, že ohrožuje jejich jedinečnost. Podle The Maasai Association je turismus vítán, pokud splňuje tři hlavní požadavky: musí respektovat místní kulturu, přinášet konstruktivní a ekonomicky výhodné aktivity pro dané území a poskytovat Masajům rovné pracovní příležitosti.
Ovšem právě poslední podmínka v některých případech nefunguje – zvlášť tehdy, když etnoturistiku zprostředkovávají agentury z větších měst a masajské komunity z ní těží minimálně. Rozpory panují i v rozdělování výnosů z turismu v bývalém kmenovém teritoriu Masajů, v rezervaci Masai Mara, kde jde většina peněz do kapes místním politickým autoritám, které chráněné území spravují. Kritizována je i koncepce nově vytvořených míst, v nichž Masajové pracují převážně pouze jako najatí hlídači s bídným platem.
Masajům se však blýská na lepší časy. Například organizace Eco Tourism Kenya pořádá speciální workshopy pro Masaje, kteří se chtějí zdokonalit ve vedení turistické agendy, manažerství či se naučit, jak lépe spolupracovat s developerskými firmami. Nové podnikatelské aktivity směřují zejména do okrajových částí masajských území. Společnost Ilairitak Group zase zapojuje Masaje do pracovního procesu tím, že s jejich pomocí nabízí turistům širokou nabídku aktivit: možnost kempování, návštěvu masajských manyatt (tradičních pasteveckých vesnic), pozorování divoké přírody, výuku masajských tanců, zpěvu a dalších tradičních činností. V Masai Maře se zlepšují i vztahy s ochránci přírody. Oblast Lemek-Koyiaki o rozloze 149 tisíc hektarů vlastní více než pět set masajských rodin. Právě ony podle zprávy BBC nedávno schválily návrh správce této provincie a omezily počty svého dobytka tak, aby polovina území sloužila převážně divoké zvěři a zbytek půdy mohl být i nadále využíván jako pastviny. Masajům jsou pak vypláceny podíly ze zisku ze vstupních poplatků do rezervace.
I jiné africké kmeny potvrzují, že koncepce rovnocenného vztahu mezi tradicí a pokrokem nepatří do naivní říše snů. Společným ekoturistickým projektům Pygmejů BaAka ze Středoafrické republiky a některých mezinárodních rozvojových organizací, jako je například World Conservation Society či World Wildlife Fund, se podařilo uchovat nejen tradiční způsob pygmejského života, ale zároveň z něj učinily rentabilní zdroj zahraničního kapitálu, který místní komunity zpětně využívají ke zlepšení svého životního standardu.
Zahraniční návštěvníci mířící do oblasti Sangha mají například možnost vyzkoušet si život v pralese, mohou se stát svědky domorodých rituálů nebo tradičního pygmejského lovu pomocí sítí a kopí. Místním Pygmejům se tak udržování tradic a úcta k přírodě skutečně vyplácí. Příjem z cestovního ruchu je totiž lokálním rozvojovým fondem investován na zkvalitňování zdravotnických služeb, na podporu vzdělání a druhotně na rozvoj dalších ekoturistických aktivit.
Přitom ještě před několika lety vše nasvědčovalo tomu, že Pygmeje BaAka stihne stejný osud jako mnoho ostatních pralesních národů. Naprostá izolovanost od okolního světa odradila stát od jakékoliv snahy zmodernizovat tyto oblasti například budováním škol a nemocnic. Tradiční život Pygmejů navíc ohrožovala činnost těžařských společností, která v nepříliš rozvinuté Středoafrické republice představuje jednu z mála rentabilních ekonomických aktivit. Současné aktivity Pygmejů tak mohou být pro tuto zemi, sužovanou po desetiletí nepokoji a válkami, poučným příkladem.
Rozděl a ochraňuj!
Vývoj u Pygmejů ve Středoafrické republice navíc není ojedinělý. V sousedním Kamerunu se jím inspirovaly domorodé komunity žijící v okolí Národního parku Lobeke. Tamní vesničané umožňují návštěvníkům aktivně se zúčastnit trofejního lovu s použitím tradičních zbraní. Podle organizace World Wildlife Fund příjem z těchto aktivit za rok 2007 činil 50 tisíc amerických dolarů. Tyto finance spravuje místní výbor pro divočinu a pod dohledem mezinárodních společenství je pak investuje dál do školství, zdravotnictví nebo se za ně budují studny. Africké národy tak mohou být příkladem pro původní obyvatelstvo z celého světa. Prostřednictvím strukturálních změn se totiž řeší několik problémů najednou – nejenže se daří uchovávat kulturní dědictví domorodých kmenů, ale zpětně se chrání i životní prostředí a udržitelný rozvoj dané oblasti.
Jeden z důležitých kritických hlasů Masajům vytýká, že své kulturní tradice před nadšenými návštěvníky za úplatu pouze „hrají“ a ve skutečnosti již prý dávno podlehli diktátu tvrdého kapitalismu: jezdí v autech, pijí kolu a dívají se na televizi. Ačkoliv takové případy zcela jistě existují, neměly by se rozhodně paušalizovat na všechny příslušníky tohoto kmene. Na rozdíl od nás umějí Masajové dodnes rozdělávat oheň bez zapalovače, přežít v buši mezi divokou zvěří s minimem potravy a tance i zpěvy si předávají z pokolení na pokolení již stovky let. Proč jim vůbec vytýkat, že za předvedení svého umění požadují peníze?
Pokud se rozhodneme navštívit galerii nebo muzeum, zaplatíme za „zážitky“ nemenší částku. Není kritizování něčeho, co jsme kvůli pokroku již dávno zapomněli, pouhou závistí? Jedno staré přísloví říká: „Nepráskej dveřmi, které budeš znovu otvírat.“ Také by se nám totiž jednou mohlo stát, že se od těchto národů budeme jejich zásady muset znovu naučit.
***
Když se člověk pohybuje po vesnici a slyší, jak masajské děti hovoří bravurní angličtinou, je zřejmé, že na strategii jejich Stojí za tím zejména t„ kmene něco bude. V okolí vesnic vyrostlo mnoho škol a zdravotnických zařízení. urismus.
O autorovi| Jan Svatoš novinář a fotograf Autor (1984) vystudoval žurnalistiku na FSV UK a v současnosti studuje fotografii na FAMU. Spolupracuje s organizací Člověk v tísni a přispívá do několika tuzemských magazínů a deníků.
