Střet civilizací, jejž předpovídá Samuel Huntington, již funguje – a pohání jej logika daleko jednodušší, totiž demografie Když přijde řeč na ekonomii, diplomacii a vojenství, nebývají hippies ze San Franciska obvykle považováni za autoritu toho nejtěžšího kalibru. A přesto: make love, not war, jejich výzva ze šedesátých let k neválčení a k milování, je v jistém smyslu lepší radou do budoucna než ty, na něž od té doby přišly celé generace ekonomů a politiků a vojevůdců. Protože tím nejdůležitějším, co získává vliv, vydělává peníze a vyhrává války, nakonec nejsou vyspělé technologie, svobodné volby, a dokonce ani spousta energie. Jsou to děti – a Západ jich má po čertech málo.
Zbraň: miminka
Zasloužilý izraelský voják a později politik Ariel Šaron proslul za své barvité kariéry vším možným, ale ochota ke kompromisům v jednání s palestinskými Araby to rozhodně nebyla. Kdybyste se mezi nimi ptali na nejnenáviděnější osobu pod sluncem, po desetiletí by byl Šaron favoritem číslo jedna. A přece to byl právě on, kdo v září 2004 coby premiér zveřejnil plán na takřka bezpodmínečné odevzdání pásma Gazy a části Západního břehu Jordánu do arabských rukou. Přes noc se zbavil území, kvůli nimž jeho země vede posledních čtyřicet let válku. Proč to? Unavil se snad starý jestřáb neustálými tahanicemi? Chtěl vejít do dějin jako mírotvůrce?
Skutečnost může být prozaičtější. Šaronův tah byl jedinou realistickou možností, jak zachovat Izrael v jeho současné podobě: jako stát jednak židovský, jednak demokratický. Za posledních padesát let se totiž radikálně změnil poměr židovské a arabské populace v neprospěch prvně jmenovaných.
Jen v pásmu Gazy se počet Arabů za poslední půlstoletí znásobil šestkrát, z 240 tisíc na půldruhého milionu; průměrná tamní matka porodí víc než sedm dětí. Na každých deset mužů ve věku 45–49 let tam připadá 62 chlapců ve věku do 4 let; u izraelských Židů je to pouze 15 chlapců. Kdyby se v téže době množili Američané stejně rychle jako palestinští Arabové, nebylo by jich dnes 300, nýbrž 940 milionů.
Podobně si vedou Arabové žijící v samotném Izraeli. Zatímco Arabů přibývají ročně téměř 4 procenta, židovská porodnost se zmůže pouze na 1,7 procenta. Ačkoli ve srovnání se západní Evropou je to vysoké číslo (Němci a Francouzi se množit přestali, Italové již začali vymírat), hrozí izraelským Židům, že se ve vlastní zemi stanou menšinovou populací. Pokud se mezi Izraelce budou počítat i obyvatelé těch území, jichž se Šaron zbavil, stalo by se tak do deseti, maximálně patnácti let. Vytvoření samostatného arabského státu z těchto území je tedy dnes především v zájmu izraelských Židů. Síla demografického vývoje tak zmohla, o co se marně pokoušeli palestinští politici i teroristé.
Evropské letadlo
Když vám někdo řekne, abyste rozeslali deseti lidem po pohlednici a čekali, že do měsíce dostanete sami tři sta pohlednic, budete nejspíš tušit, že někde něco nesedí. Když se tentýž systém nakrásně jmenuje multi-level marketing (nebo v trochu hrubší podobě česky letadlo), i člověk s polovinou mozku zanedlouho pochopí, že si nelze slibovaný příjem jen tak napískat. Zato když jde o opravdu velké peníze, má spousta lidí důkladně zatemněno. A zase v tom jsou – nebo spíš nejsou – děti.
Zeptejte se politiků od Nicolase Sarkozyho přes Gerharda Schrödera po třeba Petra Nečase. Francouzský prezident i někdejší německý spolkový kancléř si stejně jako český ministr práce a sociálních věcí ve své době nepěkně naběhli na levicový hněv. Pokusili se totiž přesvědčit lidi, že musejí pracovat déle než polovinu života (velmi zhruba od dvaceti do šedesáti), aby se uživili.
Důvody jsou známé, ale pro pořádek je v kostce neuškodí zopakovat.
Poválečné sociální systémy západní Evropy vznikly v době, kdy poměr lidí v produktivním v ě k u vůči důchodcům byl přibližně 4:1. Od té doby lidé podstatně déle žijí, a zároveň se jich podstatně méně rodí. Již dnes je proto tento poměr například v Německu 2:1 a do roku 2030 se při udržení současných trendů srovná na 1:1. Kde tedy vzít na důchody a nekrást?
Aby šlo zachovat sociální štědrost druhé poloviny 20. století, bylo by třeba trendu přesně opačného, tedy aby lidí v produktivním věku přibývalo procentuálně stejným tempem, jakým se prodlužuje věk neproduktivní. Dnešní evropské vlády (a samozřejmě další, namátkou japonská více, americká o něco méně citelně) se tak ocitají v navlas stejné pozici jako hráč letadla. Nemohou sehnat další lidi, kteří by systém financovali, protože prostě nejsou; nenarodili se.
K dispozici je, zjednodušeně řečeno, několik řešení: dávat na důchody stále větší podíl státních rozpočtů, což je cesta do ekonomických pekel; drasticky snížit důchody nebo průměrnou délku života, na což nikdo nemá žaludek; stejně drasticky oddálit dobu odchodu do důchodu, čemuž se lidé – tedy voliči – zuby nehty brání; brát peníze jinde, například zavedením soukromých účtů a vstupem tržního kapitálu do sociálního hospodaření, což většinou vyvolává stejnou reakci. „Protestujete proti demografickému vývoji,“ opakuje odborářům ministr Nečas; obvykle zbytečně.
Evropská populace dosáhla vrcholu v roce 2005 na 728 milionech; do roku 2050 bude při zachování současných trendů Evropanů jen 653 milionů. Často zmiňované řešení, imigrace, je ve skutečnosti jen vyrážení klínu klínem. Přistěhovalci ze třetího světa, kteří dnes pracují, si mohou osvojit životní styl hostitelských zemí a mít málo dětí, čímž se problém přinejlepším o několik let odsune. Nebo si zachovají životní styl, a tím i vysokou porodnost, což by nakonec nejspíš znamenalo, že vyspělé země by vypadaly jako ty z třetího světa, z nichž se dnes odchází. Třeba jako Niger: sedm dětí na jednu matku a HDP dohromady žádný.
Ani okamžitý pozitivní vliv imigrantů na fungování sociálních systémů vyspělých zemí nelze brát jako samozřejmost. Studie, již letos na jaře zveřejnila francouzská vláda, tvrdí, že imigranti přijíždějí do její země natolik pracovně a společensky nevybavení, že znamenají již od prvních let namísto úlevy další zátěž. (Z čehož by plynulo, že nejpřínosnější jsou ilegální přistěhovalci, kteří z definice nepobírají od státu ani pětník. To není nic, co by si vyspělá liberální demokracie mohla dát za rámeček.)
Vstávají snad z hrobů?
„Vypadá to, jako by hnutí Táliban mělo k dispozici nevyčerpatelnou zásobu bojovníků,“ napsal před rokem o válce v Afghánistánu Rolf Tophoven, v Německu uznávaný jako jednička mezi odborníky na terorismus. Jiní experti jsou ještě kryptičtější: afghánští džihádisté podle nich přicházejí z Íránu, z Pákistánu, „z hrobů“ (Financial Times), „z ruin“ (Newsweek) nebo dokonce „odnikud“ (Der Spiegel).
Německý profesor Gunnar Heinsohn, šéf Ústavu Raphaela Lemkina při Brémské univerzitě, jenž se věnuje pochmurnému oboru komparativní genocidistiky, má vysvětlení prostší. V knize Synové a světová moc: Role teroru ve vzestupu a pádu národů srovnává Afghánistán s Tuniskem. Obě země leží uprostřed islámského světa a jejich obyvatelé jsou z drtivé většiny muslimové, z nichž někteří se nechají cvičit ke svaté válce například v Iráku. Přesto v Tunisku terorismus prakticky neexistuje, zatímco Afghánistán je násilí plný.
Heinsohn vidí klíčový rozdíl v porodnosti. Zatímco vTunisku má jedna žena v průměru 1,74 dítěte, (což je srovnatelné například s kanadským údajem 1,6 dítěte), v Afghánistánu to je už po šedesát let téměř sedm dětí na ženu (dnes podle odhahu CIA 6,58). Zároveň očekávaná průměrná délka života je v Afghánistánu pouhých 44 let. Výsledkem je, že téměř polovina jeho obyvatel je ve věku do 14 let, zhruba 50 procent spadá do skupiny ve věku 15–64 let a jen něco přes dvě procenta přežilo pětašedesátku.
To je podle Heinsohna recept na neštěstí. „Historie jasně ukazuje, že jakmile počet mužů v tradičním ‚bojovém věku‘ překročí v kterémkoli společenství 30 procent, následují nepokoje a násilí,“ píše. Tento efekt se násobí v případě, že dané společenství je chudé. Přístup „kulatého stolu“ funguje tam, kde každý z účastníků má vyhlídky na slušnou ekonomickou budoucnost. Pokud ne, nejschůdnější cesta k získání společenského postavení vede přes boj a násilí. V afghánské praxi to dopadá tak, že každý rok dosáhne bojového věku pět milionů mladíků. Přičtěte k tomu válečnickou tradici a fakt, že zakládat rodinu bez peněz není pro muže nic jednoduchého; dohromady to vydá na slušnou dávku nespokojenosti i bez frustrujícího srovnání s prosperujícím Západem. Těm 35 tisícům vojáků NATO, kteří proti takové přesile stojí, není co závidět.
„Vztek a odhodlání mladých muslimů nelze upokojit vysvětlováním ‚skutečného‘ obsahu Koránu. Množství článků o zhoubném vlivu islamistických učitelů zaměňuje příčinu a následek,“ píše Heinsohn. „Tam, kde chybí dostatečně početné masy mladých mužů, zmůže málo i geniální agitátor. Ale dnes i mnozí absolventi islámských škol, jež výuku terorismu ani nemají v popisu práce, bojují za nový kalifát.“
Pro tento argument hovoří příklady z křesťanského světa. Problémy Afghánistánu a Izraele jsou v současnosti velice živé, ale rozhodně ne bezprecedentní. Obyvatelstvo Jižní Ameriky tvořilo v roce 1914 4,2 procenta světové populace; v roce 1990 to byl přesně dvojnásobek. V mezidobí, tedy v době vysoké porodnosti a následné koncentrace bojechtivých mladých mužů, prakticky všechny tamní státy tím či oním způsobem zkolabovaly. Ještě v roce 1980 měla jedna Latinoameričanka v průměru sedm dětí, dnes jen dvě či tři děti – a většina zemí si užívá lepších poměrů.
Populační explozi jako nástroj mocenského boje dobře zná i starý kontinent. V 15. století vyhladil mor a vnější konflikty téměř polovinu obyvatel Evropy – ze 70 milionů najednou bylo 40. Papež Innocentius VIII. zareagoval v roce 1484 tak, že vyhlásil trest smrti pro každého, kdo by se pokoušel zabránit ženě v početí, provedl potrat či narozené dítě usmrtil. Do roku 1510 pak evropské ženy rodily průměrně šest dětí, jen o málo méně než dnešní Nigeřanky. Toto tempo, oproti středověku dvojnásobné, vydrželo až do začátku první světové války. Efekt byl tomu dnešnímu velmi podobný: ve Španělsku se conquistadorům říkalo „secundones“, druhorození synové.
Demografie má samozřejmě prsty i v lecčems jiném než v dobývání cizích zemí a teroru. Namátkou lze uvést příklad anglického fotbalu. Ostrovní fandové si už léta lámou hlavu nad tím, jak je možné, že jejich kluby jsou nejlepší na světě, ale národní tým hraje pod psa. Deník The Financial Times nedávno přišel s „nesportovní“ odpovědí: fotbal je v Anglii odjakživa doménou chudých vrstev; ty bohatší se tradičně více věnují ragby, kriketu, tenisu, honitbě a čemu všemu dalšímu. Když se za vlády Železné lady značná část nižších vrstev proměnila ve vrstvu střední, i jejich životní styl se proměnil, a připravil tak anglický fotbal o spoustu talentů. Kluby Premier League jsou výborně organizované a jako každý špičkový business využívají těch nejschopnějších lidí z celého světa, ale anglická reprezentace musí vybírat ze zhruba stejného počtu mladých fotbalistů jako Norsko – ačkoli Anglie má více než desetinásobek obyvatel.
Čím lépe, tím hůře
To vše může znít na první pohled bizarně či nepravděpodobně, ale hlavní demografická záhada je jinde. Čím bohatší je společnost, tím méně produkuje dětí. Většina biologických druhů přitom reaguje na zlepšené životní podmínky – v lidském žargonu na prosperitu – právě obráceně, rychlejším rozplozováním. Dejte mušímu páru pěkné počasí, dostatek hnoje a držte na uzdě pavouky a vlaštovky; do čtyř týdnů budou jeho potomci vážit téměř tisíc tun (pročež také NASA uvažuje o použití much jako automatické výrobny potravy pro posádky dlouhodobě přebývající v kosmu). Dejte ty nejlepší možné podmínky člověku a za půl století se bude modlit o narození jediného vnoučka.
Vysvětlení je několik, ale popravdě řečeno, žádná z hypotéz či teorií popisujících takzvaný demografický paradox není vyčerpávající. Mezi nejčastější patří ty společenské: rodiče dnes nemusejí spoléhat na to, že je děti budou k stáru podporovat. Nižší dětská úmrtnost znamená, že rodiče se k zachování vlastních genů nepotřebují pojišťovat pořizováním početnějšího potomstva. Čím je společnost vyspělejší, tím více nabízí lidem spotřebních lákadel, takže starost o děti vypadá jako přítěž a ztráta času. Nespornou roli hraje ženská emancipace: ženy se zaprvé více věnují kariéře, mají tedy děti později a mají jich méně (pokud vůbec nějaké). Ekonomická soběstačnost a liberální společenské prostředí zároveň znamenají, že rapidně roste počet svobodných matek – ty si však logicky mohou dovolit méně dětí než ženy, jež mají k dispozici partnera a jeho příjem. Větší důraz na biologickou stránku věci klade argument, že prostředky investované do menšího počtu dětí jsou lépe využité, než kdyby se o ně dělilo ratolestí více.
Ať už je však příčinou pomalého rozmnožování (nebo rovnou vymírání) vyspělých společností cokoli, fakt sám zůstává. Kanadsko-americký novinář Mark Steyn, známý jako nekompromisní odpůrce islamistů, loni argumentoval v kontroverzní knize Amerika osamocena, že právě Spojené státy budou v budoucnu jedinou zemí, která bude díky relativně příznivé demografické skladbě schopna muslimskému náporu odolávat. „Otázka ‚co po vás zůstane?‘ pak bude tou jedinou otázkou, která bude mít smysl,“ napsal na adresu vymírajících Evropanů, podle jeho soudu příliš málo ochotných bránit svoji civilizaci.
Proti této chmurné vizi budoucnosti stojí názor Samuela Huntingtona, jednoho z nejvlivnějších politologů posledních padesáti let. Tvrdí, že demografická křivka v muslimských zemích (protože právě muslimové jsou největším problémem) je za zenitem a jejich porodnost bude nadále klesat. To by mohlo jaksi mimochodem vyřešit nejen problém nekontrolovatelné imigrace, nýbrž také „válku“ s islamistickým terorem, jež tak či onak zaměstnává vlády většiny zemí světa.
Pokud by se Steyn v předpovědi demografické apokalypsy mýlil, nebyl by zdaleka první. V obráceném gardu již na přelomu 18. a 19. století publikoval anglický politický ekonom Thomas Malthus proslulou Esej o populačním principu, v níž varoval před „nevyhnutelným“ přemnožením lidstva a jeho zánikem kvůli nedostatku potravy. (Koneckonců, měl sám sedm sourozenců.) Od té doby optimisté s oblibou citují Malthusův omyl jako příklad nesmyslnosti dlouhodobých předpovědí, jež neberou v potaz schopnost lidského druhu přizpůsobit se vnějším podmínkám.
Říše jedináčků
V lidském arzenálu však není jen přizpůsobivost, nýbrž také schopnost zadělat si na pořádný průšvih. Příkladem za všechny budiž Čína. Zatímco západní ekonomové se dnes předhánějí v odhadech, kdy se říše středu stane hospodářsky nejsilnější zemí světa, Číňanům dělá starost „časovaná bomba“, jejich vlastní demografie. Nejlidnatější země světa stárne podstatně rychleji než její konkurenti, USA a Indie. Zhruba polovina jejích dnešních obyvatel se narodila v době, kdy již platila politika jednoho dítěte (přesněji jednoho porodu), jíž chtěl Mao Ce-tungův následník Teng Siaopching v roce 1979 omezit nekontrolovatelný růst populace.
Vznikly tak generace jedináčků. V praxi to znamená, že do roku 2010 bude třinácti procentům Číňanů přes šedesát let. Oficiální odhady Pekingu mluví o tom, že za dalších deset let dosáhne vrcholu počet ekonomicky aktivních obyvatel na 940 milionech, zatímco důchodců bude přibývat dalších nejméně pětatřicet let. Kdo je bude živit, není jasné. Zato je jasné, že kromě nepříjemných čísel bude Čína ještě dlouho doplácet na nechtěné důsledky politiky jednoho dítěte, jako je tragicky nevyrovnaný poměr obou pohlaví: 130 chlapců na 100 děvčat. Co se stane se společností, když každý desátý muž – navíc s mentalitou obletovaného jedináčka – nebude schopen najít partnerku?
Právě čínský příklad nejlépe dokumentuje sílu demografického vlivu. Když v 16. století zasáhla prakticky celý svět populační exploze, Evropané jí dokázali využít k dobývání Nového světa. Čína však měla obrovský problém rostoucí populaci uživit. To mělo za následek růst izolacionismu a de facto rezignaci na obchod se sílící Británií. Následoval nevyhnutelný ekonomický propad, cizí okupace a všeobecný pokles významu Číny, do té doby nejvyspělejší země planety. Komunisté se chtěli na konci 70. let 20. století opakování téhož vývoje vyhnout – čímž ovšem své zemi nadrobili nejméně na desetiletí dopředu. Demografický hlavolam tak řeší vládci na Východě i Západě. Jestli ohledně výsledku budou nakonec mít pravdu optimisté, nebo temná varování Marka Steyna, si tento článek nemůže troufat soudit. Než však bude jasno, může se rozhodně přimluvit za alespoň částečné uposlechnutí sloganu sanfranciských hippies: milovat se a množit se.
O autorovi| DANIEL DEYL spolupracovník Pátku ddeyl@yahoo.com
