Vposledních měsících pražská divadla zavalila tsunami inscenací, jejímiž předlohami jsou filmy. Tendence je to dost scestná, protože je možné si těžko představit, že by divadlo, obzvláště to české, mohlo k filmovému dílu přinést něco zásadně nového nebo kvalitnějšího. Alespoň zčásti se to podařilo nedávno v Dejvickém divadle v případě Muže bez minulosti. Většinou však divadlo za filmem kulhá jako mrzák. A dobře mu tak. Když si s takovou ochotou nabíhá na vidle a přeceňuje vlastní síly.
Adaptace filmových děl je ještě možné pochopit u filmů, které nejsou na televizních obrazovkách nebo v edicích levných DVD častým hostem. Jakýkoli smysl už ovšem postrádají jevištní verze tak televizně frekventovaných děl, jako je třeba slavný a už ve filmové podobě po hollywoodsku konfekčně dojemný Rain Man.
Po něm nedávno sáhli v pražském Divadle pod Palmovkou. A výsledek se dostavil. V podobě divadla průměrného a „stěhováckého“, v rámci něhož se v představení nejvíc nadřou kulisáci, protože musí neustále mezi jednotlivými výstupy přinášet a odnášet ze scény kusy masivního nábytku.
Kdo půjde na Rain Mana do divadla?
Režisér Petr Kracik pojal inscenaci zcela realisticky. Co s tím taky jiného? Jeviště se mění pokaždé, když se postavy této road movie přesunou na jiné místo. Scéna Petra Kastnera se tak neustále proměňuje do všemožných kanceláří, barů a hotelových pokojů s jinak uspořádaným nábytkem. Zůstává jen dominantní sloupoví s jednou zdí uprostřed a prosklenými stěnami v pozadí.
Příliš dobrého se nedá říct ani o hereckých výkonech. Nedá se ovšem o nich říct ani nic příliš špatného. Charlie Babbit v podání Jana Konečného je zpočátku cholericky ukřičený a hlavně monotónní. Určitě by se pro znázornění stresu, v němž se jeho postava nachází v důsledku svých nepříliš úspěšných obchodů, dalo objevit víc poloh. Postupně se však, jak postava Charlieho proniká do svých vzpomínek a sbližuje se s autistickým bratrem, jeho projev zklidňuje, což je jen dobře.
Radek Valenta v roli postiženého bratra Raymonda se s rolí vyrovnává poměrně slušně, i když se snaží diváka autistickým blábolením chvílemi pobavit až příliš. Ale marná sláva, kvalitám Toma Cruise, nemluvě o Dustinu Hoffmanovi, který ve filmové předloze podává jeden ze svých životních výkonů, se ani jeden z herců příliš neblíží.
Možná by mohlo stačit, že se příběh daří celkem úspěšně pěkně polopatě odvyprávět. O polepšení jednoho dravého a povrchního yuppíka, který objeví, že jeho dementní bratr má také duši, a nikoli jen dědictví po otci, že je dokonce v určitém směru geniální a že mají dokonce společné vzpomínky. Zrodí se z toho dojemná rodinná sounáležitost, která sice končí rozchodem, ale obě postavy jsou společným setkáním navždy poznamenány. Takový dojemný lidský příběh. Skoro moralita o napraveném hříšníkovi.
Jen mi pořád vrtá hlavou, kdo by se na to mohl chtít jít podívat do divadla? Ale pod Palmovkou nejspíš vědí, co dělají. Hlediště bylo o premiéře plné. Třeba se najde dost lidí, kteří se raději podívají na „své“ herce, a ne na hollywoodské celebrity. Anebo může jít jen o záminku k provětrání svátečního šatníku.
Dan Gordon: Rain Man
režie: Petr Kracik překlad: Jiří Josek dramaturgie: Ladislav Stýblo scéna: Petr Kastner Divadlo pod Palmovkou, premiéra 27. února
