Začalo to před dvěma lety,“ vypráví mi kamarádka Erika (45), vdaná žena a matka dvou dospívajících dětí. „S Tomášem, který pracuje ve stejné firmě, jsme se sice znali už delší dobu, ale nepřišli jsme spolu moc do kontaktu. Až po jednom podnikovém večírku, kde přeskočila jiskra, jsme se sešli v téhle potemnělé kavárně. Několik hodin jsme si povídali a pak už to šlo samospádem,“ vzpomíná Erika, asistentka ve velké obchodní firmě, na začátek svého mimomanželského vztahu.
Navzdory tomu, že i třiačtyřicetiletý Tomáš byl zadaný, nedokázali se vzájemné přitažlivosti ubránit. „Úplně se mi proměnil život - je barevný! Chodíme na procházky kolem Vltavy, sbíráme šípky, čteme si dekadentní romány, popíjíme v levných barech, pomáháme si při problémech se stárnoucími rodiči a milujeme se, jak jen to je možné,“ svěřuje se Erika. Radost ze vztahu zkrátka přebila výčitky svědomí. Otázka, co bude dál, se ale vrací neustále: má opustit manžela, změnit život a zkusit to s milencem „naostro“?
Stejné dilema řeší miliony žen na celém světě. Protože muži jsou sice statisticky větší záletníci, ale ženská nevěra také není zanedbatelná. A často má horší následky než ta mužská.
„Podle zkušeností ze své poradny bych řekla, že ženy a muži jsou nevěrní zhruba v poměru 30:70,“ říká psycholožka Tamara Cenková a dodává, že v záletnictví patří Češi k nejaktivnějším ve světě. „Nevěra se pro mnoho lidí stala součástí života. Považují ji prostě za zpestření stereotypu. A pak je tu ještě druhá skupina - ti, kteří se nechtějí rozvádět kvůli majetku či dětem. V takových manželstvích pak bývá nevěra tiše tolerována.“
Otázka ovšem je, jestli udávaný poměr 30:70 odpovídá realitě. Do výsledného poměru může totiž výrazně zasahovat jedno tabu, které má velmi tuhý kořínek a drží se i v dnešní emancipované společnosti: na ženskou nevěru se lidé dívají úplně jinak než na mužskou. Zatímco o muži nevěrníkovi se řekne, že je to chlapák, žena je poběhlice. A tak se není čemu divit, pokud se k nevěře tak snadno nepřizná.
„K tomu, aby se ženy nevěry dopustily, potřebují většinou lásku. Nejdříve se do partnera zamilují, a až později jsou schopny nevěry. Pak tu ale máme ještě notorické nevěrnice, které mají osobnostní poruchu,“ míní psycholožka.
Není to tak úplně pravda. Existuje množství žen, které k sexu lásku nepotřebují. Představa, že žena čeká na ideálního prince, jemuž se bude vrhat zamilovaně k nohám, patří do červené knihovny a s realitou nemá nic společného. Ano, jsou ženy, jako je Erika, které jsou doma citově frustrované a zanedbávané a svoji situaci řeší milencem, který jim snáší modré z nebe. Často tomu říkají láska.
Dokonalý manžel Pak jsou ale i ženy, které si na nic takového nehrají. V nevěře nehledají nic jiného než vybočení ze stereotypu. Nic jim nechybí - manžel je miluje, stará se o rodinu, dokonce i sexuální život je oba uspokojuje. Z takové ženy vyzařuje spokojenost a sebevědomí, což působí jako vábnička na ostatní muže. Oslovují ji, nabízejí se jí a je jen otázkou času, kdy jejich nabídkám podlehne a ... zachová se stejně jako muž, spadající do oněch odhadovaných 70 % záletníků. Je nevěrná.
Takzvaná mužská a ženská nevěra je totiž mýtus. Nic takového neexistuje. Za určitých podmínek se muži i ženy chovají stejně. Jako manažerka Jana (35). „Mám doma takzvaně ideálního manžela, kterého mi kamarádky závidí. Ale nemůžu si pomoct. Chybí mi prvek dobrodružství, napětí, nebezpečí. Vím, že všechno tohle je jen krátkodobé poblouznění způsobené hormonální bouří, která dřív nebo později odezní, ale přesto do toho jdu,“ říká Jana a dodává: „Z mé nevěry těží paradoxně i manžel. Ze vztahu s milencem mám tolik energie a chuti na milování, že manžel v tomto směru rozhodně nestrádá. A už mi nevadí ani ponožky pohozené na zemi a jsem schopná tolerovat i jeho posmrkávání u večeře.“
Co výčitky svědomí? Jana jimi netrpí. „Po celou dobu našeho manželství jsem to já, kdo táhne rodinu. Vymýšlím aktivity, plánuju dovolenou, a dokonce ji většinou i platím. Manžel je nejraději takzvaně v klídku a moje nároky na změny a akčnost ve vztahu nechápe. Tak co bych si měla vyčítat?“ vysvětluje Jana.
Výčitky nemá ani Erika. Za projektanta Josefa je vdaná už téměř dvacet let a je vidět, že při našem povídání na něj moc nemyslí.
„Mezi mnou a Tomášem prostě přeskočila jiskra. A tak jsem si řekla: Proč bych ji měla dusit? Proč bych se těch pocitů měla vzdávat, odříkat si je? Taková láska se neodmítá. Třeba je to naposled,“ vyznává se ze svých citů Erika. „Připadám si pořád jak v sedmém nebi. Problémy se samy házejí za hlavu, a když je mi doma úzko z toho, že mě manžel uráží a ponižuje, už mě to tolik nebere. Tomáš mi také zvýšil moje zborcené sebevědomí. Klidně si teď dovolím vzít halenku s výstřihem, i když se mi moje jedničky ve čtyřky neproměnily,“ žertuje. „Taky mě oslovuje jménem, zatímco pro manžela jsem jen ,Hele...‘ “
Pro Eriku bylo nejdůležitější, že k Tomášovi může vzhlížet, ale zároveň od něj to samé - obdiv a lásku -dostává zpět. „Byla jsem citově na dně, bez lásky, bez pohlazení, bez radosti. Můžu za to, že moje volba za mlada nebyla správná, že až čas mi přivedl do cesty toho pravého? Někdy mě hříšně napadá, že mě manžel svým chováním k Tomášovi doslova dohnal,“ přemýšlí nahlas Erika. Smrtící maličkosti Náboj, který na začátku soužití dodává vztahu sílu, trvá většinou jen omezenou dobu. „Závidím všem, kterým ten původní plamen vydrží. Ženám, jejichž manžel se nezmění k nepoznání,“ povzdechne si Erika. „Můj muž třeba začal na stará kolena skrblit. Vybírá mi ten nejlevnější kartáček na zuby a při nákupu mi vyměňuje dražší jogurt za levnější, ale sebe neošidí. Musím si věci kupovat na zapřenou, a pak ještě lhát o ceně,“ svěřuje se.
Odcizení mohou přitom způsobit i zdánlivé maličkosti. Třeba to, že jeden z partnerů o sebe i po letech manželství dbá, a druhý naopak. „Pořád se snažím vypadat dobře. Hodiny dřu v posilovně a odpírám si při jídle. Josef se po příchodu z kanceláře svalí na gauč a jediný sport, který provozuje, je chůze z obýváku do kuchyně k ledničce a zpět,“ stěžuje si Erika. „To Tomáš jezdí na kole, chodí plavat a každé ráno hodinu běhá.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Navyklé a lehce předvídatelné chování spolu s ustálenými postupy „akce“ jsou také velkým zabijákem kvalitního sexu. „Mám jednoho takového strašáka - Josefovu noční košili od maminky. Když k tomu přidám jeho vytahané tepláky, je definitivně po erotice. A pokud výjimečně dojde na sex, je to už léta podle stejného scénáře. Když ráno odejdou děti, řekne: Pojď zpátky do postýlky! A tak mu vyhovím, abych to měla za sebou,“ pouští se Erika na tenký intimní led. „Definitivní tečkou za naším vztahem ale je, že mi přestal vonět. Někdy usne neumytý a vůbec mu to nevadí. Před nedávnem jsem si koupila parfém s tím, že ho třeba nalákám k následování. A víte, co mi řekl? ,Fuj, čím ses to proboha nastříkala?‘ To byl konec.“
Zdá se, že Eričině manželství už není pomoci. Jak ale bude se svým milencem postupovat dál, si není jistá. Ví jen, že stávající situaci už dlouho nevydrží. „Začínáme plánovat společnou budoucnost, samozřejmě s vědomím, že to nebude bez problémů. Radikální řezy ale bereme jako nutnou daň, pokud chceme svůj vztah legalizovat. A i kdyby se tak nestalo, jedno vím určitě: takovou lásku jsem ještě nikdy nezažila,“ tvrdí Erika.
Zároveň ale připouští, že otevřená je i druhá možnost - že zůstane s manželem. „Nevylučuji, že se může stát, že se rozchod s Josefem z nějakých důvodů neuskuteční, Člověk nikdy dopředu neví, co se stane. Pak bych asi se svým manželem zůstala a do smrti vzpomínala na Tomáše,“ pokyvuje hlavou Erika. Svůj život - pokud by se vyvíjel tímto směrem - přirovnává k filmu Madisonské mosty s Meryl Streepovou a Clintem Eastwoodem. Ani jeho hlavní hrdinka se nerozvedla, ale po celý zbytek života na svého milence myslela.
Kdykoli se Erika na tento film dívá, vidí samu sebe.
Jak z toho ven?
Příběh by ale mohl mít i pozitivní vyústění.
Říká se totiž, že nevěra může někdy fungovat jako záchrana vztahu: manžel se „probudí“, uvědomí si, co dělá špatně, a začne se víc snažit. Psycholožka Tamara Cenková ale na takové happy endy moc nevěří. „Podobný příběh jsem párkrát ve své poradně slyšela, ale obecně si myslím, že každý, který zatouží po jiném partnerovi, by měl především přemýšlet, jakou změnu potřebuje současný vztah a jak ho oživit. Často se také stává, že si lidé vybírají stejného partnera jako toho, kterému jsou nevěrní. A tak snad je jednodušší na vztahu zapracovat, než od něho utíkat. Každá nevěra totiž říká: něco mi ve vztahu chybí - a je jedno, zda je nevěrný muž, anebo žena. A pokud se na nevěru přijde, vždy je jeden z partnerů poškozený a ve většině případů ztrácí víru v toho druhého,“ varuje psycholožka.
Co tedy Erice v dané situaci radí? Jak z toho všeho ven? Má se rozvést a vzít si milence? Nebo se má snažit manželství udržet?
„Eričin mimomanželský vztah už je v běhu. Tady ukáže život, zda s manželem zůstat, nebo ne. Ale těm, kteří přemýšlejí nad svým vztahem a pomýšlejí na milenku nebo milence, bych ráda řekla: vzpomeňte si na to, proč jste se do současného partnera zamilovali, a pokuste se do vztahu vnést nové prvky. Vztah je jako oheň: když nepřikládáme polínka, uhasne. Ovšem je tady ještě další věc: k tomu, aby vztah byl dlouhodobě životaschopný, je fajn, když chtějí oba. Pokud bude na oheň přikládat pouze jeden z partnerů, brzy se unaví. Cítíte-li tedy, že jste nespokojeni, mluvte o tom. A teprve když nebude odezva, začněte hledat jinde. Nejsem zastánce toho, že vztah musí fungovat na úkor jednoho z partnerů. To je nejkratší cesta k nemoci těla... k té nejhorší...,“ uzavírá psycholožka.
Prostě přeskočila jiskra. Proč bych ji měla dusit? Proč bych se těch pocitů měla vzdávat? Taková láska se neodmítá. Třeba je to naposled...
