Nejsou v ústavech.
Dospělí lidé s Downovým syndromem pracují v obchodě s britskými sušenkami, ve velké bance, v luxusní restauraci, na přístavním molu v půjčovně lodí.
Viděla jsem jich během týdne víc než třicet.
Jistě, v Anglii mají na integraci mnohem víc finančních prostředků.
Lepší programy, školicí střediska, delší tradici, zázemí zkušených psychologů.
Jsem doma z Anglie a jedu do Zlína, navštívit rodinu s holčičkou, která má genetickou poruchu zvanou Edwardsův syndrom. Jejím rodičům byl po zjištění diagnózy v těhotenství nabídnut potrat, který odmítli – za obrovského údivu lékařů, okolí i jejich vlastních rodičů. Letos v prosinci budou Juliáně, o kterou se starají doma, tři roky. Má zdravou mladší sestru a o jejím neobvyklém příběhu byl natočen nový dokumentární film Zachraňte Edwardse.
Neobvyklém příběhu?
Mám schůzku s českým pediatrem Janem Markem, který už šestou sezonu šéfuje oddělení neinvazivní kardiologie v jedné z nejlepších nemocnic na světě, mece dětské kardiochirurgie Great Ormond Street Hospital v centru Londýna. Denně vyšetří až osmdesát dětských srdcí. „Za tu dobu, co v Londýně pracuji, jsem třeba nezažil, že by se muslimská rodina rozhodla pro umělé přerušení těhotenství – a mezi mými pacienty je hodně muslimských žen. V Londýně je i velká židovská komunita, její přístup k lidskému životu je podobný, dítě si rozhodnou vždy ponechat, řekl mi.
Ano, rozumím. V Anglii prostě některé rodiny potrat odmítají, ať už z náboženských, či jiných, osobních důvodů. A nikdo se nad tím nepozastavuje ani o tom netočí celovečerní filmy.
Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Kolik pracujících mentálně postižených lidí potkáváte v Česku? ?
O autorovi| Veronika Bednářová, veronika.bednarova@lidovky.cz
