Pamatujete si spor z 90. let o „návrat do Evropy“? Tím, co dnes zní jako maturitní otázka, tehdy společnost opravdu žila. Máme jít na Západ – rozuměj do Evropských společenství a NATO – každý zvlášť, nebo jako čtyři postkomunistické státy společně? Václav Klaus prosadil volnou soutěž a vykoledoval si odsudek za aroganci českého premiantství. Visegrádská čtyřka, spojenectví Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, pak zajímala jen akademické intelektuály. Čím to, že funguje i po dvaceti letech, a to lépe než kdysi?
Je to tím, že realita nás přiměla opravit některé stereotypy. Maďarsko ztratilo punc nejveselejšího, leč gulášového baráku v komunistickém lágru. Polsko přestalo být zemí vzdorující, leč ušmudlanou. Slovensko už není doménou vater svrchovanosti a Česko zemí oscilující mezi shrbenými hřbety a arogancí premiantů. Jako by se průšvihy naší čtyřky vlily do jednoho černého Petra, který koluje – drželo ho lepperovské Polsko, ficovské Slovensko, teď ho má orbánovské Maďarsko. Nechybělo mnoho, a mohlo ho držet i paroubkovské Česko.
Ano, visegrádská čtyřka jako celek funguje. Středoevropská zóna volného obchodu, původně Klausovo dílo, se rozšířila až po Moldavsko, Albánii a Kosovo, ale za cenu snížení kritérií. Visegrádská čtyřka je stále stejná, dalo by se říci postkomunisticky elitní.
Sluší se dodat, že Václav Klaus některé své omyly dokáže reflektovat, zvlášť když z toho něco vytěží. Jak v HN připomněl Martin Ehl, dnešní prezident před svým prvním visegrádským summitem údajně řekl: „Buď budeme dělat ten Visegrád pořádně, anebo vůbec.“ Stalo se, zejména když se díky Visegrádu „sčuchl“ s Lechem Kaczynským. I proto je Visegrád jediným solidně fungujícím spolkem založeným na bázi sdílené komunistické zkušenosti.
