Kapitola Milana Knížáka v životě institucionálního českého výtvarného umění se podle všeho pomalu uzavírá. Není jisté, zda to bude už letos, ale po včerejšku je jasné, že věčně ředitelem Národní galerie nebude. Dohodl se na tom s ministrem kultury Václavem Riedlbauchem – aspoň to říká ministrův mluvčí.
Po deseti letech v jejím čele, po letech ostře vedených kritik a ještě ostřejších obran, po letech stále se zvětšující izolace a rostoucího stihomamu vyjde snad konečně brzy Milan Knížák před sídlo Národní galerie opět jako svobodný muž, bude se moci postavit a třeba klidně svobodně – jako to dělal dávno ve svých lepších časech – z plných plic zakokrhat. Měla by to být úleva i pro něj a měl by se na tu chvíli těšit.
Před půl rokem, když vešlo ve známost, že jeho pozice byla opět po nesmělém pokusu exministra Jehličky uhájena, jsem v časopisu Týden napsal, že stejně jako papež potřebuje Vatikán, tak Knížák potřebuje instituci, jakou je Národní galerie. Jenomže umění už dávno není církev s jasnou hierarchií moci a soustavou dogmat. Být papežem v umění je neudržitelná pozice, vždyť i houf kardinálů se mu dávno rozprchl. Na scéně zůstal zavilý pontifikus, který posílá na všechny strany zlostné encykliky, jež zajímají stále menší stádo věřících. Nejvěrnější jsou nakonec jeho loutky – a to doslova, Knížák je jejich velkým znalcem a sběratelem.
Pokračování na straně 2
Končí, blíží se jeho vysvobození
Osobní pohled Jiřího Peňáse
Knížák na odchodu – Šéf Národní galerie se dohodl s ministrem kultury, že skončí. Jenže kdy?
Dokončení ze strany 1
Knížák byl vždy více respektován jako vůdce, alfa samec a vizionář než jako umělec, který se může prokázat reálným uměleckým dílem. V tom je, myslím, klíč k jeho lpění na institucionálním postavení na české výtvarné scéně, v tom je i jeho osobní tragédie.
Jeho dílu byla vždy věnována menší pozornost než tomu, co kolem sebe šířil a rozviřoval. Byl spiritus agens, tvůrčí hybatel a narušitel klidu, ale nebyl tvůrce „velkého Díla“. On sám to tak sice neviděl, ale jeho dílo budilo rozpaky i u jeho politických příznivců a pro ty, kteří ho brali jako umělce, bylo vždy až třetí či čtvrtou věcí, která byla na Knížákovi zajímavá a cenná – i když pochlebovači se vždycky našli. Knížák byl – a myslím, že lze říci, že dosud je – většinou přesný v hodnocení práce jiných. Jeho ostré soudy se málokdy mýlily, správně pojmenovával manýry a pokleslosti respektovaných „umělců“ a nebral si servítky. Jeho vkus je náročný a vybraný s jedinou výjimkou – a tou je on sám. Tam spolehlivě selhával.
Dlouhou dobu se Knížák vypořádával se všemi kritiky a oponenty tak, že je prohlásil za závistivce, ignoranty a hlupáky, kteří se chtějí zviditelnit. Sám se stylizoval do podoby mohutného Promethea, na jehož játra se slétají vyhladovělí supi, on ale s každým jejich klovancem sílí a játra mu opět dorůstají. Je unavený, ale bojuje dál a nevzdává to. Ti malí a podlí jsou nakonec znovu a znovu odraženi. „Dav se vždy mýlí,“ prohlašoval Knížák, který prostě své kritiky prohlásil za dav (je jich přece více), čímž nad nimi zvítězil. Stále většímu počtu lidí z umění však byl už jen k smíchu a především je přestával zajímat.
Z Národní galerie se mu nepodařilo udělat živou, přitažlivou a vyhledávanou instituci, na kterou by lidé byli zvědaví a žili s ní. Možná se o to chvíli i snažil, když viděl, že neuspěl, prohlásil, že o lidi nestojí, protože stejně umění nerozumí, většinu by jich ani do galerie neměli pouštět. Jako anarchistickosurrealistický výrok to znělo přitažlivě a zajímavě, jako postoj šéfa takové instituce je to absurdita a de facto přiznání krachu.
Vysloveno bez obalu, Knížákova Národní galerie sloužila především jemu samému a prosazování jeho mohutného ega. Jistě přitom nešlo o nějaké primitivní zneužívání postavení, tak jednoduchý Knížák nebyl a není. Sloužila mu ale k institucionalizaci jeho vlastní osoby, místa v umění, které by bez mocenského vlivu zdaleka nebylo vůbec tak jisté.
Milan Knížák byl deset let ředitelem a prakticky samovládcem stále ještě nejdůležitější instituce svého druhu v zemi, zasedal v komisích a radách, disponoval slušnými veřejnými prostředky a jeho slovo mělo – stále má – svou mocenskou váhu. Stála za ním reálná politická síla (Václav Klaus a ODS), která již nebyla tak mocná jako v době, kdy byl do funkce instalován a kdy ho podpíral ještě do osoby zamilovaný sociální demokrat Pavel Dostál. Tyto časy jsou nejspíš ty tam. Milan Knížák byl měl být rád.
Třeba totiž ještě není tak pozdě. Pamětník Knížákových lepších časů dlouhá léta doufal, že třeba jednou se tady opět objeví znovu ten nespoutaný kolos a začne se opět chovat jako svobodomyslný umělec, na kterém nebude nonkonformní jen ten cop a bižuterie v uchu. Třeba k tomu bude ještě mít příležitost.
***
Milan Knížák
se narodil roku 1940 v Plzni.
Po gymnáziu studoval na Vysoké škole pedagogické, na Akademii výtvarných umění a na Matematicko-fyzikální fakultě UK.
Ani jednu školu nedokončil.
V roce 1990 se stal rektorem Akademie výtvarných umění v Praze.
Od roku 1999 je generálním ředitelem Národní galerie ČR.
Proslul hlavně jako nekonformní umělec.
Věnoval se malbě, designu, architektuře, módě, literatuře nebo hudbě, od 60. let patřil k průkopníkům happeningů a konceptuálního umění v Československu. Národní galerie v uplynulých deseti letech pod Knížákovým vedením nakoupila například řadu děl ze sbírky Lobkowiczů, jež dříve vydala v restituci. Nákup díla Josepha Beuyse s názvem Auto za 15 milionů prověřovala policie.
Loni se média pozastavila nad koupí obrazů jednoho z umělců z Karlova mostu. Ve sbírkách přibyla i Knížákova vlastní díla (vesměs darovaná), pozornost vzbudila instalace dvou ředitelových soch před Veletržním palácem v roce 2002.
