Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Koktající Pan Etiketa

Česko

Masarykův ceremoniář, tvůrce etikety, svobodný zednář... Tři roky se ovšem pracně učil plavat a jen s potížemi si osvojil jízdu na velocipedu. Přesto byl PhDr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, od jehož narození uplyne 23. ledna již sto padesát let, zakladatelem Českého olympijského výboru.

Píše se rok 1890, vídeňské ministerstvo školství vydává nařízení, jímž zařazuje do osnov středních škol pohybové hry. A zájemcům o poznání takové výuky nabízí stipendium v cizině. Klatovský učitel Guth neváhá a vyráží do Paříže, kde se dozvídá, že o tělesném cvičení napsal pár knížek jakýsi Francouz. O dva roky mladší Pierre de Coubertin mluví s velkým obdivem o cvičení českých sokolů, kteří předloni nadchli Paříž. A tak vzniká v září 1891 přátelství mladých pedagogů, jež pak trvá skoro půl století. Když v červnu 1894 svolává Coubertin zástupce dvanácti zemí na schůzku k obnově antických olympijských her, Gutha pozve rovněž. Ale ten se mu omlouvá. „Jíti do Paříže, na to nebylo peněz, a sotva bych dostal dovolenou na věc tak neznámou a takořka exotickou,“ píše. Přesto je zvolen do dvanáctičlenného Mezinárodního olympijského výboru (MOV).

Jiří Guth (tak se původně jmenoval) přišel na svět 23. ledna 1861 v Heřmanově Městci jako šestý z osmi potomků v rodině úředníka hrabat Kinských. Dětství prožil v Kostelci nad Orlicí a tady ho potkala nepříjemnost: po pádu ze žebřiňáku začal koktat, a proto raději vyhledával samotu. Handicap, jehož se zbavoval mnoho let, ho přivedl do světa knih, ale i tady se brzy objevil problém - silná krátkozrakost. Po maturitě na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou vystudoval filozofii, matematiku a fyziku na Karlově univerzitě. Doktorát získal roku 1882 jako první absolvent české části školy po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity. Obdivoval Jana Nerudu, zpíval v Hlaholu, byl žákem varhanické školy a jednatelem Jednoty filosofické. O prázdninách poznával Skandinávii, Británii a západní i jižní Evropu, mluvil německy, francouzsky, anglicky. Než zahájil učitelskou dráhu, byl například vychovatelem u knížecí rodiny Schaumburg-Lippe. Tehdy se odhodlal k prvnímu literárnímu pokusu: napsal črtu o Ženevě a poslal ji do pražské redakce Květů. Koktající a krátkozraký mladý muž se dokázal prosadit.

Hry olympické O pár let později - v dubnu 1896 - už píše z Atén, dějiště prvých novodobých olympijských her. Jejich atmosféru líčil začínající literát poutavě: „Již cestou námořní z Terstu bylo již na lodi zajímavo pozorovati, kterak athleti američtí, provozující athletismus soustavně a ať, tak dím vědecky, vedou si mírně a střídmě šetříce svých sil ku hlavním výkonům. Nepili vína, leda málo a to ještě smíchaného s vodou a jedli jen málokterá z jídel. S jakýmsi despektem pohlíželi na turnery německé, kteří po obědě, v temnu večera a na širém moři, zpívali turnérské a studentské písně, až se široko rozléhalo.“

Výprava USA byla na hrách nejúspěšnější, Guth se snažil odhalit proč: „Američané jeví rozhodnou převahu v athletice, tak jako jeví obdivuhodnou životní sílu, takže člověk bezděky porovnává, hledaje souvislosti. Mají velkou jistotu chování a vystupování, často bizarní. Jeden zápasník americký s čímsi nebyl spokojen, beze všech okolků obrátil se hned na předsedu komitétu, korunního prince Jiřího, a poněvadž ten od něho byl odvrácen poodcházeje, šel za ním a poklepal mu na rameno, tak jako by byl učinil kterémukoliv Yankejčíkovi doma.“

Nesportovec Guth, ale přesto člen Mezinárodního olympijského výboru a jediný český účastník prvních her, obhajoval svůj vztah ke sportování logicky: „Pouze zdravé a silné tělo pomůže lidstvu lépe využít toho nejcennějšího, co má - to jest inteligence.“ Sám si však oblíbil pouze dva sporty, navíc v nepříliš náročné podobě: turistiku a vyjížďky na koni.

Po návratu z Atén chtěl ještě téhož roku založit Český výbor olympický, ale narazil u sokolů, kteří viděli v olympiádě jen honbu za rekordy a penězi, jež vede k vysilujícímu a nesmyslnému tréninku. Oslovil proto sportovní kluby a po třech letech uspěl: ustavující schůze českých olympioniků proběhla 18. května 1899 ve známé Choděrově restauraci na Ferdinandově třídě (později zbouraný dům by dnes stál vedle obchodního domu Tesco na Národní třídě).

Soupeření s Vídní V květnu 1900 tak cestovala na hry v Paříži první česká výprava. Byla šestičlenná a úspěšná: diskař František Janda-Suk obsadil druhé místo, tenistka Hedviga Rosenbaumová, Němka žijící v Praze, skončila třetí ve dvouhře i čtyřhře.

Rakušané založili svůj olympijský komitét sice dříve, v březnu 1899, ale do Paříže nikoho nevyslali. Aktivita Čechů se jim nelíbila, proto si u Coubertina stěžovali. Ten je však neměl v lásce. „Dvouhlavý orel na jejich erbu značí nenasytnost a ješitnost!“ říkával v soukromí Guthovi, když oficiálně tvrdil: „Podle sportovní geografie mají národy, jež jsou sportovně vyspělé, nárok na olympijskou účast. A o Češích to platí více než o Rakušanech.“ Tlaku Vídně ale nemohl dlouho vzdorovat. Rakousko vstoupilo do MOV v roce 1905 a hned na Čechy zaútočilo. Nejdříve žádalo Guthův odchod z MOV, a když neuspělo, trvalo na tom, aby zastupoval celé c. a k. mocnářství. Ze sportu, nového fenoménu 20. století, se tak na dlouhé roky stalo politikum.

Češi slavili malé vítězství na hrách roku 1912, kdy při zahájením nastupovali sice za rakouskou výpravou, ale s českou vlajkou (bílo-červenou) a pod tabulkou AutricheTchéques. Jenomže pak MOV rozhodl, že napříště budou soutěžit jen samostatné státy, nikoliv národy. Postarali se o to Rakušané, Němci, ale i Rusové (měli obavy ze samostatnosti Finů) a Angličané (podobné problémy s Iry). Guth sklidil doma kritiku za prohru ve vlastenecko-olympijské věci, ale pak vypukla první světová válka a vyvstaly jiné problémy.

Jiří Guth se ale nezabýval pouze olympismem. Jako provizorní profesor působil v Klatovech tři roky a poté přes dvacet let učil na pražském reálném gymnáziu v Truhlářské ulici. „Třebaže jsem zde ubíjel svoje nejlepší mužná léta v málo vděčné a málo plodné práci středoškolského profesora, přece žil jsem celkem klidně a spokojeně, oslazuje si tu dřinu všelikou prací literární,“ uvedl později ve třetím dílu svých Pamětí, s podtitulem Na dvoře republikánském.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

Důkaz o jeho pracovitosti poskytuje výčet funkcí, které zastával: člen spisovatelského spolku Máj (od 1891), redaktor Ottova slovníku naučného (1892-1909); sám psal zeměpisná, matematická a hudební hesla. Působil ve vedení Svatoboru (spolku na finanční podporu českých spisovatelů), redigoval Časopis turistů a dlouhé roky předsedal Klubu českých turistů.

Miloval také řád a systém, každé ráno vstával o páté, posnídal, do osmi hodin psal a poté odcházel do školy. Prvním čtenářem i kritikem jeho textů, psaných drobným a úhledným písmem, byla manželka Anna, na jejíž mínění hodně dal. V psaní pokračoval po návratu ze školy až do šesti hodin, poté se u Guthových večeřelo a šlo na procházku. Leč v osm už opět usedl k psacímu stolu. Texty nedával z ruky jen tak, každý upravoval či přepisoval. Od cestopisů - např. Causerie z cest (Španělsko 1891), Na pokraji Sahary (1892), Kanadské epištoly (1895) - přešel k drobným prózám, většinou povídkám, v nichž se vracel k vlastním zážitkům či příběhům příbuzných v kulisách venkova. Napsal román Ulomená haluz (1919) a přeložil díla asi tří desítek autorů z francouzštiny (mj. Maupassant, Verne, Zola) a němčiny (jako první u nás knihy Karla Maye).

Jako překladatel volil pseudonymy (bylo jich asi dvacet), a to proto, že u mayovek považoval uvedení svého pravého jména za společensky nepřijatelné. Nakladatel Vilímek mu zadal překlad Mayova cyklu Po stopě zlého činu (dobrodružství Kary ben Nemsího a hadžiho Halefa Omara), navíc s přepracováním děje. May se to dozvěděl, a dílo poručil spálit. Guth pak přeložil šestidílný cyklus znovu, tentokrát přesně, ale celý náklad skončil opět v plamenech - kvůli požáru nakladatelství. Guth tedy překládal potřetí... Ve svých vzpomínkách si však pochvaloval, že za práci dostal královský honorář.

Co není slušno Někdejší osudové setkání s Coubertinem mělo ještě jeden významný důsledek. Při zasedáních a kongresech MOV se často setkával s princi, knížaty, hrabaty, a tak si dostatečně osvojil pravidla nejvyšší etikety. Proto ho kolem roku 1910 vyzvalo nakladatelské družstvo Máj, aby napsal o společenské výchově, stolničení i odívání. Tak vznikla Pravidla slušnosti pro mládež a poté třísvazkový Společenský katechismus, díla, jimiž vstoupil do všeobecného povědomí možná více než zásluhou kariéry olympijského činovníka. Následující ukázka ze Společenského katechismu působí dnes komicky, ale nezapomeňme, že jde o rady sto let staré: „Jest toliko příkazem opatrnosti, ale i slušnosti, aby chůze na ulici a na veřejných místech byla vůbec spíše volná a klidná než rychlá. Člověk pospíchající vzbuzuje již jistou pozornost a snadno vráží do mimojdoucích, čímž vzbuzuje nevoli. Ještě méně sluší se utíkati. To možno jen v nějakém nebezpečí, jako například když se boří protější dům nebo ze střechy vedlejšího domu padá sníh.“

Později napsal příručky Praktický rádce a průvodce pro turistu a Zimní turistika v Čechách a na Moravě a konečně Turistický katechismus, v němž v kapitole Mravy a nemravy na cestách například nabádal: „Pouštěti se ve vagoně do hovoru se spolucestujícími není slušno; nevíme, má-li k tomu chuť či ne. Vyptávati se po účelu nebo směru cesty jiných je nepřípustno.“ Po skončení první světové války požádal ve škole o dovolenou a chtěl se věnovat pouze literární tvorbě, ale v lednu roku 1919 mu Karel Kramář, předseda československé vlády, nabídl místo společenského rádce v prezidentské kanceláři, tedy ceremoniáře Hradu. „Kdo jiný než renomovaný znalec mravů může tuto práci zdárně konat?“ zněl častý argument. Guth-Jarkovský znal profesora Masaryka z doby studií, chtěl jako vlastenec pomoci nové republice, a tak nabídku přijal. Realita ho však brzy zklamala. Poznal, že funkce má nálepku monarchistického přežitku. Navíc TGM jeho problémy nevnímal a mluvil s ním jen lakonicky. Měl pocit, že je tu spíš jako organizátor večírků Alice a Jana Masarykových, a tedy pátým kolem u vozu.

Později o tom napsal - místy sebelítostně - v knize Na dvoře republikánském, byť tady zamlčel své názorové střety s prezidentem a jeho dcerou Alicí. Ambiciózní dáma univerzitního vzdělání byla ráda při státnických jednáních po boku svého otce, a to v roli první dámy, což ceremoniář považoval za nepřípustné. Vadil mu také údiv cizích diplomatů, kterým to pochopitelně neuniklo. Jiné třecí plochy vznikaly tím, že připomínal TGM, aby se vhodněji oblékal při oficiálních příležitostech. Zklamaný strážce hradní etikety sám navrhoval rezignaci, ale ta nebyla v obavách ze skandalizace přijata. A tak byl Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (nové pseudonymy přijal v roce 1920) obřadníkem tři roky, do června 1923, kdy se stal sekretářem Československého řádu Bílého lva. Takový institut republika potřebovala, on zároveň dostal „trafiku“, stalo se tak bez velkého zdůvodňování a pro všechny strany to bylo se ctí přijatelné.

Zůstával předsedou nyní již Československého olympijského výboru, chystal kongres Mezinárodního olympijského výboru v Praze, ale restrikčním zákonem byl koncem roku 1924 náhle penzionován. Mrzelo ho to, jako „strážci řádu“ mu na Hradě bylo lépe než jako ceremoniáři, a ve čtyřiašedesáti letech si nepřipadal starý. Další zklamání mu připravila i domácí olympijská scéna. Objevili se mladí funkcionáři, kteří chtěli dělat vše jinak a lépe, a tak v roce 1929 opustil po třiceti letech předsednickou funkci; předal ji profesoru Josefu Grussovi. Stal se čestným předsedou a zůstal členem MOV. Naposledy se zúčastnil olympiády 1936 v Německu a pak už žil v ústraní až do svého skonu (mozková mrtvice) 8. ledna 1943 v Náchodě.

Nakonec záhady V pozůstalosti PhDr. Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského byly mimo jiné i dva zapečetěné balíčky, jež měly spojitost s jeho členstvím u svodných zednářů. Českoslovenští zednáři se po vzniku republiky věnovali službě vlasti a tvořili elitní předvoj nové společnosti. V jejich lóžích působili vědci, umělci, právníci, lékaři, diplomaté; namátkou Alfons Mucha, Viktor Dyk, Edvard Beneš, Jan Masaryk, Jaroslav Kvapil, Josef Svatopluk Machar, krátce i bratři Josef a Karel Čapkové, a také Jiří Stanislav Guth-Jarkovský.

Ony dva „zednářské“ balíčky se měly podle přání zesnulého otevřít po jeho smrti - jeden za padesát a druhý za tři sta let. „U otevření toho prvního v roce devadesát tři jsem byl,“ říkal tehdy Guthův vnuk, JUDr. Jiří Guth-Jarkovský. „Šlo o několik kalendáříků a zápisníků, v nichž jsem nenašel nic zajímavého. V balíčcích měly být zednářské písemnosti, ale z otcova vyprávění vím, že dědeček měl ze zednářů a té jejich hry na tajemno legraci,“ dodal s úsměvem.

Druhý balíček, jenž je spolu s celou literární pozůstalostí uložen v Památníku národního písemnictví, se otevře až v roce 2243. Co objevného v něm asi bude? Dnes víme jen to, že pilný a pracovitý muž mnoha talentů těmi balíčky rafinovaně usiloval o to, aby se na něho hned tak nezapomnělo. A s nadsázkou lze říci, že jako skutečný, byť nenápadný polyhistor, mohl být při vší úctě k jeho odkazu předobrazem fiktivního Járy Cimrmana. Vezměme si jen to, že byl nesportovecolympionik, nebo jeho výše zmiňované nabádání „pouštěti se ve vagoně do hovoru se spolucestujícími není slušno...“ A mimochodem - měl prý také vytříbený smysl pro anglický humor.

***

Pouze zdravé a silné tělo pomůže lidstvu lépe využít toho nejcennějšího, co má - to jest inteligence PLATÍ NEBO NEPLATÍ STO LET STARÁ MOUDRA? V zlobě a závisti není stálosti, ani radosti. O sobě mluv toliko, jsi-li k tomu nucen, ale i tenkráte nemluv mnoho. Možno-li ke gumovému plášti vzíti tvrdý klobouk? Chcete-li býti tip top, elegánem od hlavy k patě, nasadíte si klobouk měkký... Ženy, kterým nerozumíme, bývají často ženy nerozumné. Mysli si, že jsi šťasten v manželství, a budeš jím. Neustálé popichování bolí často více než vážné poranění. Otázka zpropitného je stále choulostivá... Obecně lze říci, že zpropitné béře, kdo může.

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...