Včera uplynulo čtyřicet let od úmrtí vynikajícího překladatele a germanisty Vladimíra Kafky. V onom nešťastném roce 1970 mu bylo třicet devět let.
Jeho překlady Franze Kafky (Zámek, Povídky), Güntera Grasse (Plechový bubínek), Heinricha Bölla (Biliár o půl desáté) patří ke klasickým. Jeho kontakty s německými literáty pomáhaly překlenout propast mezi oběma kulturami po tragédii války. Jeho smrt na mozkový tumor na prahu normalizace jako by naznačovala smutek, jenž padal na českou krajinu. Na svého otce vzpomíná Tomáš Kafka, diplomat a překladatel.
Kolik je v Čechách Kafků?
Po léta doposud strávená v zahraniční službě mě provází jedna pravidelná konstanta. Jakmile se představím coby Kafka z České republiky, ve většině případů následuje dotaz, jak je to s mojí vazbou na slavného Franze. V Německu jsem si ze svého jména mohl bezmála vybudovat živnost. V Dublinu, městě Jamese Joyce, je dotazů možná méně, o to více jsou však tazatelé překvapeni, když jim automaticky odpovím, že s Franzem společného nemám nic až na jeho překladatele do češtiny, mého otce Vladimíra Kafku. Kafka nepsal česky? A to je u vás Kafků tolik? Na této úrovni většinou naše srdečná konverzace končí. Pro tentokrát si však dovolím u tohoto bodu začít.
Ačkoliv je jeho překladatelská i vykladačská propojenost s Franzem Kafkou v mnoha ohledech dostačující charakteristikou pro letmé seznámení, při serióznějším pohledu je však spíše anekdotické. Stejně tak jako fakt, že jsem do vínku obdržel hned dva kmotry Františky - Černého a Jungwirtha. V Česku, jak známo, je k dnešnímu datu zasloužilých „kafkologů“ již poněkud více, za všechny bych na tomto místě rád jmenoval alespoň germanistu Josefa Čermáka, který mimo jiné promluvil jako přítel a kolega i nad otcovou rakví. Otcova činnost kromě toho přesahovala jeho dílo překladatelské.
Mé vzpomínky jsou vzpomínky pětiletého dítěte, tedy téměř žádné. Dostal jsem se však ke konvolutu kondolenčních dopisů, které má matka před čtyřiceti lety obdržela. Pokušení ocitovat alespoň pár řádků z těchto dopisů je silnější než mé pochyby. Myslím, že svou autenticitou tyto dopisy poslouží nejlépe svému účelu: alespoň na chvíli připomenout „pohřešovaného“. Vzpomínky plné smíchu Vladimíra Kafku pravděpodobně nejlépe představuje vzpomínka v dopise mé matce z pera Hanse Wernera Richtera (1908-1993), německého spisovatele a zakladatele legendární Skupiny 47. Richter sice nepatřil mezi nejdůvěrnější otcovy přátele, přesto i on se cítí nenadálou smrtí zasažen. „Setkal jsem se s ním dvakrát, jednou v roce 1967, kdy byl s Goldstückerem na recepci, kterou pro mě v Praze pořádali. Když už se všichni rozcházeli, nabídl mi, že mi ukáže Kafkův dům. Na ten ale nedošlo. Místo toho jsme šli do hospody, kde jsme v družném hovoru a báječné zábavě setrvali až do večera. Byl to úžasný den. Tehdy jsem poprvé pocítil známky nadcházejícího jara. Podruhé jsme se setkali v Karlových Varech a Vy jste byla při tom. A také v Karlových Varech, pokud se správně pamatuji, jsme se něco napili, namluvili a nasmáli. A tak jsou vzpomínky na Vladimíra vzpomínky velice pěkné a plné smíchu, něco, s čím už se člověk moc nesetká. Že už jej nikdy neuvidím, je více než smutné. A s tímto smutkem se také loučím s Vámi a zejména s člověkem, kterého jsem v životě potkal sice jen dvakrát a který se přesto, možná více než kdokoliv jiný, stal pro mě jedním z nezapomenutelných přátel,“ končí ve svém dopise Richter.
Básník a letitý ředitel berlínského Literárního kolokvia Walter Höllerer je ve svém dopise konkrétnější ohledně otcových literárních a zprostředkovatelských zásluh. Vladimírova smrt je pro něj stále ještě nepředstavitelná, neboť, „pokud kdy byl člověk, jenž byl v tom, co činil a čím žil, nenahraditelný, potom to byl právě on. Zastával natolik zásadní roli v prostředkování mezi českými a německými spisovateli, že teprve nyní člověk takřka na každém kroku cítí, co pojednou zmizelo. Vzpomínám si na společné dny s Vámi v Praze i v Berlíně. Spousta veselých dní, společný oběd na den matek. Všechno, do čeho se dal, mělo smysl, zcela neomylně. Zanechal nám toho tady za svůj krátký život jako málokdo. Velmi za něj truchlíme.“
Mezi kondolující se řadí i Günter Grass, Heinrich Böll a Max Frisch, stejně tak jako nerozlučná rakouská dvojice básníků Ernst Jandl a Friedricke Mayröcker. Jak Mayröcker, tak Grass věnují otci i literární vzpomínku, Mayröcker formou grafické básně, Grass formou nekrologu zapracovaného do deníkového románu Z deníku hlemýždě.
Vladimíra Kafku však postrádají rovněž němečtí překladatelé a nakladatelé, kteří si nejsou jisti, na koho se budou moci obrátit. „Bude těžké,“ píše Otto Walter za nakladatelství Hermann Luchterhand, „se bez jeho spolehlivé rady a tiché spolupráce obejít“. Majitel nakladatelství Suhrkamp Siegfried Unseld alespoň dodatečně žádá o sdělení bližších okolností Kafkova úmrtí. Třebaže Kafka, jak se zmiňuje řada z jeho kolegů, na svém posledním knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 1969 působil značně v depresi, nikdo si nebyl s to spojovat jeho stav se zdravotními potížemi.
Přes osobní charakter a bezprostřednost veškeré korespondence se však ani Vladimír Kafka ve chvíli svého odchodu nevymanil zcela z dosahu našeho jmenovce a jeho nepochybného „guru“ Franze. Ostatně do značné míry za to mohl i citát z Franzova pera na Vladimírově smutečním oznámení: „Zůstaň, vždyť to byla jenom zkouška. Kdo neodpoví na otázky, ten obstál.“ Poslední slova však patřila spisovateli a výtvarníkovi Bohuslavu Reynkovi: „S Vladimírem Kafkou jsme se jen málo viděli a tím víc jsme si rozuměli, hned a navždy. Zemřel jeden z mých nejbližších přátel. Neodpověděl, snad nedopověděl - věřím, že obstál.“
***
MANŽELÉ KAFKOVI
Olga Kafková, lingvistka a slavistka, zemřela v roce 1977. Jejich děti Štěpán a Tomáš vyrůstaly u tety a strýce a „patronát“ nad nimi drželi přátelé jejich rodičů, překladatelé a spisovatelé. Oba se pak různě v průběhu času věnovali poezii. Štěpán založil umělecké sdružení Kvašňák, Tomáš vydal několik knih a překladů a píše básně.
O autorovi| TOMÁŠ KAFKA, Autor je básník a diplomat
