Středa 19. ledna 2022, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kolik strachu v tobě ještě zůstalo?

Česko

Německý prozaik Ingo Schulze (* 1962) se letos představil českým čtenářům hned dvojicí svých knih.

První z nich je román Adam a Evelyn, druhou povídkový soubor s názvem Berlínské bolero.

Apak šel den za dnem, aniž se řešily základní otázky života. – Slovy rakouské básnířky Friederike Mayröckerové uvádí Ingo Schulze Berlínské bolero a rozehrává tak, ještě než napíše první slovo, hru o realitu a fikci, protože právě během ní se základní otázky života „řeší“. Rodák z Drážďan se ve všech svých prózách zabývá proměnami východní části Německa po znovusjednocení – jeho texty s autobiografickými rysy zachycují euforii na začátku 90. let minulého století, pocity zmatku a vystřízlivění, nostalgii po starých časech, jež nejde vrátit, a které jsou právě proto vnímány jako doba nevinnosti.

Do češtiny byla dosud přeložena jeho druhá, v Německu mimořádně úspěšná kniha Obyčejný storky (1998), tématem i fragmentací textu připomínající Topolovu Sestru, psaná však mnohem střízlivějším jazykem. Nyní vyšly dva další texty reflektující dobu převratu i po něm již s větší autorskou distancí. Vedle románu Adam a Evelyn (2008), kde je útěk z NDR přes Maďarsko prostoupen biblickým podobenstvím o Adamovi a Evě, to je povídkový soubor Berlínské bolero (2007), v němž se stává centrem vyprávění sama spisovatelská existence.

Zmatky a osud Berlínské bolero začíná pozvolna, vyprávěním o několika horkých dnech strávených o samotě na chatě nedaleko Berlína – v povídce Mobil, která dala titul německému originálu knihy: Handy. Noční výtržníci, kteří zde symbolicky ztělesňují všudypřítomný pocit ohrožení a nejistoty, nakrátko sblíží dva osamělce, dojde k výměně mobilních čísel, paralelně se rozvíjí příběh krize a sblížení ústředního páru – povídka bez pointy, plná potlačeného napětí. Tím připomíná berlínské „partnerské etudy“, jak je popisuje Judith Hermannová v knihách Letní dům, později a Nic než přízraky.

Na rozdíl od bezčasí a melancholie, do nichž upadají éterické postavy u Judith Hermannové, je však u Inga Schulzeho neustále přítomná až tragická dějinnost, tvrdá společenská realita zasahující do životů jeho protagonistů. Všechny příběhy mají něco tajemného, nevyzpytatelného ve způsobu, jak se utvářejí nebo nenápadně ničí přátelství, lásky, partnerské vztahy – přes všechnu náhodnost tu, zdá se, vládne jistá osudovost.

Velmi pozoruhodná je povídka Zmatky silvestrovské noci, zachycující „zmatky“ převratného roku 1989. Vypravěč Frank Reichert, postava jako z Obyčejných storek – i on je autorovým alter egem –, v roce 1989 nadějný mladý fyzik, miluje začínající herečku Julii. Semlet událostmi téměř mimovolně založí úspěšný obchod s kopírovacími stroji a naváže vztah s Ute – vztah s Julií ztroskotá na nedorozumění. Po deseti letech nenaplněného života se Frank chystá opustit partnerku a společného syna a začít nový život – o silvestrovské noci na přelomu tisíciletí.

Na oslavu má přijít i Julie. Setkání dopadne naprosto překvapivě: „Pevně jsme se drželi, dva herci na zkoušce, kteří čekají na další režijní pokyn. Ještě jsem se pokusil vsunout ruku pod Juliinu blůzu, ale rychle jsem to zase vzdal.“ Namísto vztahu s Julií se Frank stane příležitostným milencem Klaudie. S Ute, jak říká, to nijak nesouvisí – a právě tehdy začne Ute milovat: „Jsem s Ute šťastný! Prvního ledna 2000 začala má láska k ní.“ Skutečnost – právě rok 1989 a doba následující – je natolik zmatená a komplikovaná, že svůj život nelze vzít do vlastních rukou.

Skvělé jsou povídky, které vypráví sám autor. Mohlo by se zdát, že právě zde hrozí nuda: již etablovaný spisovatel je zván na čtení do Estonska, na konferenci do Egypta – a píše o tom. Ingo Schulze je však mistr nenápadných převleků. Všechny příběhy v ich-formě svádějí k tomu, ztotožnit vypravěče s autorem, a prozaik to přímo tematizuje. V povídce odehrávající se v Petrohradě vystupuje vypravěč jako autor 33 okamžiků štěstí, což je Schulzeho prvotina z roku 1995. V textu umístěném do New Yorku zas mimochodem zmíní, že pracuje na románu Nové životy, který německý autor vydal pro změnu v roce 2005.

„Převést Já do třetí osoby je vždycky lákavé. S onou třetí osobou se pak nemusí zacházet v rukavičkách a o prožitých událostech se píše jedna dvě... Přesto se pokusím hovořit o sobě a o tom, že život má snahu napodobovat literaturu.“ Tyto vsuvky by mohly platit jako návody, jak povídky číst, jsou však spíše rozpustilými inscenacemi autorského já a součástí hry se čtenářem. Právě tam, kde Ingo Schulze píše očividně o sobě, je hranice nejjemnější.

V próze V Estonsku, na venkově se vypravěč zdráhá psát o Estonsku, o němž přece nic neví. Nakonec se uvolí a „život“ mu přihraje neuvěřitelnou historku v duchu Svérázu národního lovu. Při lovu inscenovaném pro „zápaďáky“ je k dispozici pouze dosluhující cirkusový medvěd, který v klíčovém okamžiku ukradne venkovance kolo značky Ukrajina a projíždí se na něm po lese. „Vlastně ani nevím, proč jsem to všechno napsal až dnes, šest let po pozoruhodném lovu. Mezitím jsem zapomněl spoustu detailů... Navíc je dobře možné, že se Estonsko v posledních letech hodně změnilo a můj příběh se v jistém smyslu stal historií. V každém případě je to tak, že se neproměnil pouze můj život. Život nás všech se v posledních letech změnil. A to – snad, snad – může být důvod, proč jsem se odvážil psát o Estonsku,“ uzavírá vypravěč.

Další vynikající povídka Incident v Káhiře pojednává o nepovedeném, ba katastrofálním průběhu konference o „literatuře a dějinách“, na niž je vypravěč pozván. Zničený vedrem, nemožnými taxikáři, žebrajícími dětmi, kulturním šokem (konference totiž probíhá v arabštině), nemocí, a konečně přítelkyní Sheilou, která podlehla kouzlu egyptského průvodce, se postupně rozpomíná na celý průběh akce. Zmatek, nepochopení, zesměšnění spisovatele v jiné kultuře – i to, anebo právě toto je součástí jeho zkušenosti, jeho spisovatelství.

Další a další možná povídka Závěrečná próza Ještě jeden příběh je pak odpovědí na povídky dvou maďarských, Ingem Schulzem obdivovaných autorů: Imreho Kertésze a Pétera Esterházyho. Kromě toho je plná odkazů na jeho vlastní texty i na tuto povídku samotnou: básnířka Káťa (či Petra?) – jejíž identita také kolísá mezi „realitou“ a „fikcí“ – by, pokud bychom rozvíjeli logiku příběhu, mohla být další možnou autorkou další možné povídky. Celá próza je tak velmi propracovanou intertextuální hříčkou.

Kertészův Protokol s tragickým podtónem líčí cestu z Budapešti do Vídně, Esterházyho Život a literatura je odlehčující odpovědí a Ingo Schulze reaguje na Esterházyho reagujícího na Kertésze: „Tak jako se Esterházy odvolával na Kertészův příběh, chtěl se i on vztáhnout k oběma příběhům a vytvořit jakési srovnávací železniční drama. Každá věta obou předobrazů mu připadala tak významná jako otázka a odpověď v liturgii, takže on, jak se domníval, musel jen větu za větou použít vlastní pozorování a vzpomínky, aby se něco dozvěděl o dnešku, o proměnách posledních let, dokonce něco o své generaci.“

Společným jmenovatelem pro všechny je strach z překročení maďarsko-rakouské hranice: „Chtěl jsi zjistit,“ ptá se Káťa, „kolik strachu v tobě ještě zůstalo?“ To, co se chce prozaik dozvědět o své generaci, o sobě, je možné skrze literaturu, která reflektuje minulost. V tom se zásadně liší od „ostalgických“ autorů, kteří minulost berou jako vhodné kulisy pro svá vyprávění, a tím ji fetišizují. Pro Inga Schulzeho je minulost proměnná, předmět neustálého zkoumání, jak ostatně ukazuje vývoj jeho próz od Obyčejných storek. Velkým tématem německého spisovatele je a zůstane pád berlínské zdi a zhroucení celého jednoho společenského a dějinného systému. Zajímá ho, jak ještě všude „prosvítají jeho souřadnice a vzorce chování“.

***

KNIHA TÝDNE

Berlínské bolero

Ingo Schulze Přeložil Tomáš Dimter. Vydalo nakladatelství Vakát, Brno 2009. 236 stran.

O autorovi| VERONIKA JIČÍNSKÁ, Autorka je germanistka

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021
Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021

Vánoční kolotoč se stal nedílnou součástí eMimina. Letos si už po třinácté naše uživatelky vzájemně poslaly dárečky, které opět udělaly velkou...