Nelze se nevrátit k rozdělování Českých lvů mezi francouzské umělce. Nechybělo mnoho a Marion Cotillardová by získala s Českým lvem i zájezd na filmový festival do Cannes. Společnost Renault se ale takticky rozhodla sponzorovat kategorii hereček ve vedlejší roli a paradox poslat Francouzku za odměnu do Francie se nenaplnil. Bylo to možná symbolické, že francouzští tvůrci přebírali České lvy na pódiu pražské Lucerny, kde se točila jedna scéna z Edith Piaf, ale tím veškeré pochopení pro koprodukční emoce končí. Francouzi samozřejmě za nic nemohou, byli nominováni, přijeli, vyhráli. Na vině jsou stanovy České filmové a televizní akademie, které umožňují snímku s dvacetiprocentním českým koprodukčním podílem, aby se o domácí výroční ceny ucházel.
Paradoxně tak země, kde se natočí tři stovky filmů za rok, konkuruje tvůrcům, kteří se přetahují o každou korunu ze Státního fondu kinematografie. Budiž, projekt Edith Piaf také neměl na růžích ustláno a do jeho financování se štědří francouzští donátoři nehrnuli, ale pořád měl podmínky nesrovnatelně komfortnější než všechny české filmy.
Vedení ČFTA by si možná mělo ujasnit, jestli mají Čeští lvi sloužit k bilancování českého filmu, nebo jestli jsou jen zástěrkou pro vyšší ambice, které překračují (byť už pomyslné) geografické hranice. Smysluplnější se jeví možnost první.
Nejde o to, že by do našich bilančních cen měl být zapovězen přístup cizincům, v českých filmech vždycky hráli a hrát budou zahraniční herci. Podobné je to i s dalšími profesemi. Podstatné ale je, aby akademici poměřovali snímky, které vznikly spíše v české než jakékoli jiné produkci. Případně aby šlo alespoň o díla převážně českých tvůrců.
O autorovi| Darina Křivánková redaktorka LN
