Tak už je to tady! Alespoň podle didaktiků a novinářů se konečně začal naplňovat sen generací: s reformou škola přestává být mučírnou a stává se místem radosti a tvůrčí svobody. Jásejme a radujme se! Je konec biflování, nikdo už nebude zotročován informacemi, neboť ze škol budou vycházet jen lidé dovední, tvořiví a schopní kriticky promluvit kdykoli a o čemkoli!
Jde o revoluci? Nepochybně ano. Je však důvod k radosti? Není - a to již vzhledem ke zkušenosti, kterou jsme v minulém století získali s obdobnými revolučními nápady, jak snadno a rychle zdokonalit lidstvo.
Pedagogická revoluce je, stejně jako revoluce zrozená z víry komunistické, založena na dobrých úmyslech a víře, že blaha lze dosáhnout změnou systému. Problém je v tom, že nadšení vyrůstající z oprávněné nespokojenosti s dosavadním stavem bylo transformováno v jednoduchý recept na nápravu, aniž by se příliš počítalo s jeho dopadem.
A jakkoli se tento recept tváří jako nevyvratitelná vědecká pravda, ve skutečnosti zdegeneroval do několika hesel. To, co by mohlo být prostředkem ke zlepšení, se zaměňuje za cíl.
Například úctyhodný úmysl poskytnout co nejvíce lidem co nejvyšší vzdělání je přeměněn v obludnou myšlenku, že co nejvíce lidí musí absolvovat vysokou školu, a to i za cenu, že se razantně sníží nároky na studium. Proč? Abychom vyhověli nesmyslným statistikám.
Pohádka o bezbolestném učení
Stejně nesmyslná je snaha vyhovět pohádce o bezbolestném školství. Kdo nesnil o tom, že spolkne prášek a bude mluvit všemi jazyky? Protože to nejde, začínáme tvrdit, že vzdělanec je ten, kdo zná pouze to, co chce znát, respektive to zkoušíme jinak: nemusíš sice nic vědět, ale postačí, když o tom budeš umět pěkně pohovořit. Chybou dřívějšího školství údajně bylo to, že lidé neuměli prodat svoje znalosti. Proto je dnes pedagogickým ideálem vychovávat komunikativní žvanily, kteří mnoho nevědí, ale sebejistě o tom mluví. Já přitom neznám nebezpečnějšího tvora, než je sebevědomý komunikativní blb!
Hloupý učitel, který diktoval jména spisovatelů, jistě těžce poznamenal dětské duše, ale stále napáchal méně škody než sebevědomý užvaněný pitomec, který si je jist svou genialitou.
Revolucionáři proti sobě tedy staví dovednosti a znalosti, které nevnímají jako základ. Má to svoji argumentační logiku: až se prý žáci osvobodí například od zbytečných dějin literatury, konečně budou mít dost času na to, aby se naučili číst a začali poznávat skutečnou hloubku uměleckých děl.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Ptejme se však, zda vůbec lze o jakémkoli jevu, a tedy i o uměleckém díle, uvažovat bez znalosti kontextu.
Učím na dvou pražských vysokých školách a mohu vás ujistit, že není problém se u státnice potkat s budoucím učitelem či učitelkou literatury, kteří si přišli poplkat a mají přitom problém zařadit Máchu do století, případně Němcové Babičku chápou jako záminku pro výklad problematiky řízeného rodičovství (viz Viktorka). A co je nejzajímavější, už se vůbec za svou pitomost nestydí, neboť „biflování přece odzvonilo“. Zatím takovým lidem vstup do praxe komplikujeme, ale jestli se revoluce povede, jim podobní budou zanedlouho zkoušeni těmi, kterým to nebude připadat vůbec divné.
Svatý boj proti biflování exemplárně odnášejí především historické obory související s něčím tak „nepotřebným“, jako je paměť společnosti. Nebudu zde dlouze dokazovat, že společnost bez paměti je mrzák, proč ale revolucionáři nejdou odvážně dále? Proč má zubař vědět, že existuje úplně zbytečné slepé střevo? A je nutné, abychom se učili o zemích, ve kterých jsme nebyli?
Ale abych nebyl takový skeptik: v populaci se vždy najdou lidé, které žádné školství nezničí, a oni si cestu ke vzdělání proklestí sami.
O autorovi| Pavel Janoušek, ředitel Ústavu pro čes. literaturu AV ČR
