Pondělí 4. března 2024, svátek má Stela
130 let

Lidovky.cz

Komunisté tvrdili, že revoluci řídím já

Česko

ROZHOVOR BEZ OTÁZEK

Bývalý šéf Rádia Svobodná Evropa (RFE) Pavel Pecháček (69) byl prvním česky mluvícím reportérem, který přinášel necenzurované zprávy z demonstrací po 17. listopadu. RFE dostal z Mnichova do Prahy a dnes v něm pracuje jako poradce jeho prezidenta.

Když jsem se narodil, byl táta už dva měsíce ve vězení. Zatklo ho gestapo za odboj proti okupantům. Máma mě tehdy přivezla v kočárku do Terezína, aby mě aspoň viděl. Jezdila kolem vězení, dokud nepřišel velitel tábora. Byl šokován, co tam děláme. Nakonec dovolil, aby se táta přišel podívat. Mámě ale řekl, že se otec stejně nevrátí, a aby mu mne dala, že s ním budu mít život jako v bavlnce.

Dvacet let bez rodičů. V roce 1948 táta pracoval na předsednictvu vlády a dostal avízo, že bude znovu zatčen. Rodiče ihned odjeli a převáděči je dostali přes hranici do Německa. Já s mladšími sourozenci, sestrou a bratrem, jsme zůstali v Praze. Rodiče nečekali, že se neuvidíme skoro dvacet let. Vychovávala nás babička s tetou. StB babičku nutila, aby vyzvala naše k návratu, ona ale nepolevila. Vyhrožovali, že ji zavřou do Ruzyně. Podívala se na ně a řekla: „To byste byli tak špatní?“ Byl jsem „emigrantský bastard“, takže jsem na gymnázium nemohl chodit v Praze. Vzali mě ale v Poděbradech. Když jsem pak byl na vojně a snažil se dostat na režii na DAMU, přišel mi dopis podepsaný předsedou městského výboru KSČ: „Vaše přijetí se ruší z nařízení nadřízených orgánů z kádrových důvodů.“ Protestoval jsem i na ÚV KSČ a kupodivu jsem se na školu dostal. V 60. letech to už šlo.

Začal jsem spolupracovat s rozhlasem. Aniž šéfové věděli, že jsem syn emigrantů, dělal jsem sportovní reportáže, čistě sport. Protože jsem byl volný spolupracovník, tak mě nekádrovali. Dělal jsem dokonce zpravodajství v redakci, která v roce 1968 reprezentovala pražské jaro. Hned mě ale přesunuli do oddělení dětí a mládeže, abych nebyl na očích.

V roce 1968 jsme se konečně viděli s našimi. S bratrem se nám podařilo dostat se do Jugoslávie a tam jsme se všichni setkali. Táta nám sice řekl, že dělá ve Svobodné Evropě, ale neprozradil, co. Až máma mi při loučení špitla, že dělá šéfa československého vysílání.

Rozhodnutí odejít. S Ivanem Medkem a Vladimírem Justlem jsme za pražského jara chtěli předělat Lidovou stranu. S dalšími přáteli jsme sepsali program, který byl totálně jiný než ten, který se v Československu nosil dvacet let. Lidovci ho kupodivu přijali. Přišli jsme na první setkání s nimi, a oni mne dokonce hned zvolili do vedení své strany! Po srpnu ale všechno padlo. A já se čtrnáct dní po invazi rozhodl pro exil.

Pavel Minařík se do Svobodné Evropy dostal dřív než já. Táta tam byl ředitelem a to znamenalo, že jsem musel psát své komentáře pod pseudonymem a pak je třeba právě Minařík a jiní hlasatelé četli. Pracoval jsem v RFE (Radio Free Europe – pozn. red.) zpočátku na zapřenou, aby se neřeklo, že mne tam dostal táta.

O Minaříkovi jsme nevěděli, že je špion. Dělal věci, o kterých jsem se dozvěděl až v devadesátých letech. V době jeho činnosti na Západě vznikly návrhy na únos mého tehdy pětiletého syna a také na únos můj. Chtěli mě dostat do Bratislavy a tam ze mne vymlátit jméno našeho tehdejšího informátora z Ústředního výboru KSČ.

Dvojitý agent. Naším informátorem byl Josef Tichý, člověk, který pracoval v týdeníku Květy a měl blízko k vedení strany. Občas přijel na Západ a prodal nám informace nejenom z ÚV KSČ, ale i z vedení komunistické strany SSSR. Vždy se ukázaly jako pravdivé. Tušili jsme, že pracuje pro obě strany, ale stálo nám to za ten risk, protože materiály, které vozil, byly velmi cenné.

Něco se muselo prozradit, protože když jsem tehdy vyjel někam mimo Mnichov, tak o tom dostala hlášení StB a zjišťovala, kdo z ÚV KSČ byl tou dobou také za hranicemi. Snažili se najít člověka, který nám zprávy předává. Ale Tichý nebyl přímo v pozici člena ÚV KSČ, takže na něj nepřišli.

Z RFE jsem musel odejít v roce 1974, když se snižovaly stavy. Dostal jsem se do Hlasu Ameriky. Ten vysílal do zahraničí o dění v USA a ve světě, Svobodná Evropa zase o dění za železnou oponou. My jsme ale začali měnit vysílání spíše směrem k tomu, co dělala RFE. Chtěli jsme více hovořit k domovu a naše poslechovost šla strmě nahoru.

V roce 1986 jsem se dostal na Hry dobré vůle v Moskvě. Samozřejmě jsem se nezajímal o sport, ale o Gorbačova, perestrojku a glasnosť. Na zpáteční cestě jsem přistál v Praze, ovšem na letišti na mě čekala StB. Řekli, že mi ruší diplomatická víza a že odjíždím příštím letadlem do Ženevy. Namítl jsem, že počkám do druhého dne na spoj do USA. Estébák oponoval, že nemůžu nocovat na letišti, že to není důstojné. A já jsem jim řekl: „Pánové, byl jsem tady 26 měsíců na vojně, takže spát na letišti je pro mě luxus.“ Pořád někam telefonovali a za dvě hodiny přišli znovu. To už jsem začal být drzý: „Vy víte, že letím z Moskvy a že Gorbačov uznal Hlas Ameriky jako oficiální stanici americké vlády. Vy nesledujete jeho linii.“ Po dvou hodinách mě pustili do Prahy. Na Husákův rozkaz.

17. listopadu 1989 mi telefonovali, že se v Praze něco děje. Zavolal jsem na československé velvyslanectví v Bonnu a k mému překvapení mi udělili vízum. V úterý 21. listopadu jsem už jako jediný česky mluvící novinář reportoval demonstraci na Václavském náměstí. Československý rozhlas nebo Československá televize ještě bez cenzury vysílat nemohly. Reportoval jsem nejen to, co se kolem děje, ale snažil jsem se dostat do toho i atmosféru, která na Václaváku vládla. A ta potom přešla do řady měst Československa. Slovenský student Juraj Vaculík tehdy do novin dokonce napsal, že moje reportáže byly třeba pro Bratislavu jako oheň.

Člen ÚV KSČ Fojtík tvrdil, že to všechno řídí Pecháček z Václaváku computerem. V pátek 24. listopadu mě raději vypověděli ze země a ve vysílání z demonstrací pokračovali kolegové Pospíchal s Vítkovičovou. Když jsem byl na celnici v Rozvadově, tak mě nejdřív zavřeli, ale pak mi celníci pustili rádio a já najednou slyším, že odstupuje Jakeš a celé předsednictvo. Takže jsem ještě ani neopustil československé území, když bylo vyhráno.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!