V neděli v pravé poledne, za zvuku kostelních zvonů, objevil se na televizní obrazovce, jako vždycky v tuto dobu, Václav Moravec se svými „Otázkami“. Populární televizní moderátor je starší jen o pár kilogramů než před časem. Přítomní politici jsou ovšem starší v průměru o dvanáct kilo. Pěkně nám tloustnou. Zdálo by se, že se jim dobře daří, ale z jejich roztěkaných očí divák rychle odečte neklid a nepokoj. Je samozřejmě těžké neustále vysvětlovat nevysvětlitelné a obhajovat neobhajitelné. Musí to být hrůza. Nevypadají dobře. Vypnul jsem přístroj a vzpomněl na repliku, kterou v tomto listě napsal pár let po sametu Jiří Hanák o tehdejších politicích: „Všiml sis, národe, jak tvoji politikové zestárli, jaks je utahal?“ O těch současných se toto říct nedá. Oni si své stresy připravují sami.
Šel jsem na procházku. U Mánesa seděl na zábradlí kluk a brnkal své milované cosi na kytaru. To se mi líbilo až do okamžiku, než dívenka s kruhem v nose pravila: „Co čumíš, dědku?“ To mě překvapilo, protože jsem na sobě měl kaskadérskou bundičku s nápisem Double stunt team, ve které mám na sebe podezření, že jsem stále mladý a že mi to sluší, což mi nedávno potvrdily i dvě mladé dámy. No, hlavně že se mají rádi. Když se holčička umyje a neroztrhne si při tom kruhem nos, bude možná i hezká. To jsem ovšem neřekl nahlas. Představte si, že by u Mánesa zmlátili uměleckého kaskadéra.
Cestou domů jsem v tramvaji meditoval o lásce, kytaře a zpěvu písní. V padesátých letech, když vrcholila láska k Sovětskému svazu, tak i u nás na vsi zpívali svazáčci různé songy a volali: „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova.“ Dnešní mládež nevolá nic. Na uších sluchátka, v ruce mobil s velikou obrazovkou, sedí v tramvaji a nad jejich hlavami jako by svítil imaginární neonový nápis: „My jsme mládež nová, mládež sametová.“ Jeden asi třicetiletý tatínek měl iPod a byl do něj tak zabraný, že si vůbec nevšímal toho, jak jeho malý spratek běhá po vagoně a občas mě kopne do holeně. Zřejmě si to děťátko myslelo, že „kaskadér“ vydrží všechno. Každý dědek se pozná podle toho, že nadává na mládež. V soutěži o nejprotivnějšího dědka v parku jistě mnohokrát vyhraju. Kdepak, mladý lidi, to je moje hobby!
Vystoupil jsem na Palachově náměstí. Na rohu Křížovnické a Kaprovy ulice stojí dům číslo 14. Vypadá zcela nepatřičně, protože zřejmě nikomu nepatří. Zabedněný vchod, vytlučená okna, ve kterých se nikdy nesvítí. To vše v centru centra. Ale jedno velké poslání ten dům přece jen plní. Na oprýskané omítce je nápis křídou: „Pochybujte si, chceteli, o osobě, která vás miluje, nikdy však nepochybujte o lásce samé.“ - A. de Musset. Ano, přátelé, láska je to jediné, co nás může zachránit v tomto slzavém údolí.
Takto uklidněn šel jsem domů. Smrákalo se. Cestu mi zastoupila dáma mého věku a pravila tenkým, pro tento účel připraveným hlasem: „Pane, nemohl byste mi dát na chleba dvě koruny? Ale promiňte, vidím, že vy jste taky důchodce.“ Tak to je konec kaskadéra. Mladý lidi, to je moje hobby. A starý taky.
***
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
