Byl to nejdůležitější okamžik demonstrace, které se v centru Káhiry zúčastnilo 200 až 500 tisíc lidí.
Pokračování na straně 6
Konec Mubaraka si vydemonstrujeme
Dokončení ze strany 1
Poprvé někdo z vojáků tak viditelně a jasně dal najevo, že ozbrojené síly chápou, co statisíce Egypťanů chtějí: zásadní změnu. A tou může být jedině odchod prezidenta Husního Mubaraka. Lidé si vydechli v hlasitém, kolektivním údivu. Ti, kteří měli v rukou železné tyče, je na chvíli sklonili k zemi, z davu se ozvalo první „Alláh Akbar“ a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu.
Armáda v organizaci včerejší káhirské demonstrace sehrála významnou, veskrze pozitivní roli, když vytvořila spolu se studenty a členy živelně vzniklé domobrany velmi dobrý systém. Jen díky němu se podařilo zabránit krveprolití, většině provokací, rabování, bitkám a vandalismu. Ohořená auta a většina neprodyšně zavřených, popřípadě už vykradených obchodů dávala najevo, že ještě před několika dny se občanské protesty spíše blížily občanské válce než poklidné demonstraci. Byli vyčleněni lidé, kteří dělali tzv. živé zábradlí a snažili se od sebe oddělit jednotlivé proudy protestujících. Ti, kteří šli na náměstí, a ti, kteří se cpali proti nim, měli mezi sebou muže držící se křečovitě za ruce. Ti dbali na to, aby do sebe dva proti sobě jdoucí proudy nevrážely, což bylo na náměstí s půl milionem lidí skoro nemožné. Slavili ale úspěch. Neboť se zdálo, že nikdo nebyl ušlapán. Dokonce to snad přežila i paní, která si ne zrovna rozumně vybrala demonstraci pro svůj obchod: potácela se mezi skandujícími a pěstmi hrozícími lidmi s balíčky papírových kapesníčků, nabízela je a prosila o almužnu. Sem tam do ní někdo strčil, sem tam ji porazil, ale prý to přežila. „Rabování? To bylo v pátek...“ „Jedině nové volby,“ chrlí na mne bývalý státní úředník z ministerstva financí, dnes ekonom v soukromé firmě Hassan. „Lídrů máme až moc,“ dodává. „Nebude to hned,“ vysvětluje mi ochotně muž ve středních letech, kterého ihned obklopili další a radili mu, co vše má „západnímu tisku“ říct. „Ale my si počkáme, až to Mubarak pochopí a odstoupí... Nefoťte ta spálená auta a vyrabované obchody,“ žádal mne. „To už je minulost. To jsme dělali v pátek, ještě maličko v sobotu,“ přiznal, „ale teď už chceme pořádek.“ Všichni souhlasně přikyvují. „Budeme tu stát třeba několik měsíců,“ střídá ho v rozhovoru hned jiný, také - jako mnoho lidí na ulicích - hovořící slušnou angličtinou. „Bez násilí, naší zbraní je vytrvalost,“ trochu začal křičet, neboť policejní vrtulník se opět přiblížil a udělal již asi osmdesáté kolečko nad náměstím. Lidé začali pískat, neboť ve stroji rozeznali policejní helikoptéru, nikoliv vojenskou. Vojáky by vítali véčkem -vztyčenými prsty na znamení vítězství - považují je stále více za své spojence.
Co si myslí vojáci, úplně jasné není, podle reakce posádky toyoty zřejmě s demonstranty část ozbrojených sil sympatizuje. Což by mohlo být nejzávažnějším signálem konce bývalého velitele letectva Mubaraka. Jeho největší oporou totiž doposavad byla právě armáda a tajné služby. Dnes už vojáci nijak nezakročí, když jde proti nim dav vedený muži s fotografií hlavy státu, přeškrtnutou židovskou hvězdou a hořící americkou vlajkou.
„Nejste Američani, že ne?“ Mladý muž s viditelnou úlevou zopakuje naše „ne“. „On slouží Američanům, a ne egyptskému lidu,“ slyším podobnou větu jako i při jiných revolucích, povstáních a pučích v řadě asijských zemí, jen tentokrát v egyptské variantě. „Je to prožidovský parchant,“ volá jiný mladík a další tři ho uklidňují - před novináři se všichni snaží vystupovat korektně a spořádaně, nikoliv jako rozvášněná banda, ale jako občané.
Přesto se jedna na první pohled dokonalá operace nakonec změní v životu nebezpečnou činnost. V davu je vedro, prodejců nápojů nedostatek. Několik lidí zmáhají mdloby. Pár studentů chce demonstranty zadarmo občerstvit, dva vyšplhají na činžovní dům a ostatní jim zdola házejí prázdné PET lahve. Oni je oknem s pomocí obyvatelky příslušného bytu plní vodou a házejí žíznivým zpět. Pak jedna z lahví zasáhne do hlavy ženu v brýlích a vzápětí i mne. U ní to naštěstí odnesly jen brýle, já mám myslím náběh na lehký otřes mozku.
Po setmění není bezpečno Díky mírnému zlepšení bezpečnostní situace se otevřely některé obchody na centrálních ulicích, banky ovšem zůstávají zavřené. Několik bankomatů ale vydává egyptské libry. Zato stále nefunguje internet. Zákaz nočního vycházení platí pořád, ale včera večer to v centru Káhiry vypadalo jako na korze. Nikdo se domů nehrnul a lidé se ještě po setmění domlouvali, „co zítra, když Mubarak zase neodstoupí“. Proti diskutujícím nikdo nezakročil. Uličku, kde je i náš hotel, hlídá skupina vousáčů vyzbrojených tyčemi. Vytvořili jakousi barikádu ze stromů a rozlámaného nábytku, ale pouštějí na požádání každého. Snaží se pouze zabránit rabování, které, jak tvrdí, jejich cíle diskredituje. Kriminálních živlů se teď po městě pohybuje také dost na to, aby pohyb po setmění nebyl zrovna bezpečný.
Poznámku k tématu čtěte na straně 10
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ FRANTIŠEK VLČEK, Zpravodajové LN v Egyptě
