Bulvární pokleslost zasahuje vysokou politiku. A blížící se eurokampaň to rozhodně nezlepší
Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali, to je nejnovější produkt lidové modrosti a nacházíme ho namalovaný na zdech našich měst. Těžko najít výstižnější projev skepse, až beznaděje ze stavu našeho veřejného života.
„Změna“ je vytoužený cíl, něco jako svatý grál, za nímž putovali středověcí rytíři. Kdo dovede vyvolat iluzi změny, získává srdce voličů, naposledy to ve Spojených státech předvedl Barack Obama a u nás v posledních parlamentních volbách se to povedlo zeleným. Jelikož, jak se ukázalo, změny dosáhnouti nelze, zelení se beznadějně propadají pod práh volitelnosti. Také na Obamu bezpochyby čeká hodně studená sprcha odlivu obliby, protože tak velké naděje, jaké byly naloženy na jeho bedra, nemůže naplnit ani v mizivém procentu. Pokleslé střety Stává se, že systémy jsou nefunkční anebo že si to o nich myslíme. Velmi názorný příklad podává naše armáda. Po převratu to byl doslova shnilý kolos složený z omrzelých znechucených kmánů a zkorumpovaných neschopných pánů. Skvělou tečkou za touto epochou byla legendární výprava obrněného transportéru k budově Svobodné Evropy v Praze po 11. září 2001. Dnes už je obraz naší armády zcela jiný. Není to důsledek propagandy, vymývání mozků. Armáda se osvědčila v krizových situacích, především při povodních, nejdříve na Moravě a poté v Čechách. Pak získala zkušenosti v zahraničních misích, kde dokázala, že umí dostát spojeneckým závazkům, a stala se součástí obranného systému svobodného světa. Svoje kritiky bude mít každá armáda světa, obecný pohled na ni však už zdaleka není tak všeobecně temný, jako býval ještě poměrně nedávno. Krize je tedy příležitost k osvědčení se, k napravení reputace. A jsme u toho.
Ekonomická krize se převalila přes Atlantik.
O příčinách se budou psát knihy a někdo možná za to dostane Nobelovu cenu za ekonomii, zatím jsme v ní po uši. Nejpoctivější je přiznání, že nikdo neví, co proti ní podniknout, jak dlouho potrvá a jakého stupně dosáhne.
Stát, tedy obecně systém, je nástroj, který má zajistit pokud možno hladké fungování ekonomiky. Samozřejmě že v dané chvíli jsou všechny naděje ve stát vkládané přehnané. Jeho možnosti jsou omezené. Nicméně i v limitovaných mezích může udělat mnoho pozitivního pro to, aby dopad krize na občana a jeho aktivity byl mírnější.
Od aktérů systému to ovšem vyžaduje dobrou vůli a schopnost volit strategii kooperace. Skutečnost je však zcela jiná. Konfrontace mezi hlavními politickými silami nabývá až rozměrů nepříčetnosti. Vrcholem nejapnosti v tomto směru je „úvaha o svolání mimořádné schůze parlamentu“. Kvůli Lisabonské smlouvě? Kvůli zahraničním misím? Kvůli návrhům na ekonomické řešení krize? Nebo o zdravotní či školské reformě?
Nikoli. Kvůli „odvolání Davida Ratha z funkcí“ za jeho „výrok o Hitlerovi“. To je příklad absurdně nafouknuté bubliny bez faktického obsahu. Dospělý člověk by se neměl dopouštět výroků typu, že se „sociální demokracie hlásí k Hitlerovi“. Hitlerismus, podobně jako stalinismus, budou navždy stát jako odstrašující monumenty v dějinách. Odvolání na jedno či druhé na základě nějakých nejapných výroků je nemístné a trapné. Přirozeně že ODS nemá na takové počínání patent. Údajných Hitlerů a Stalinů a Himmlerů a Goebbelsů defiluje v našem politickém panoptiku nepřeberné množství. V době, kdy by namístě byla věcná diskuse a vstřícnost, jsme stahováni na tu nejpokleslejší úroveň politické konfrontace.
Vliv voleb Příčin je samozřejmě mnoho. Jeden z faktorů neblaze se promítajících do našeho politického života je – paradoxně – množství voleb a s nimi spojených kampaní. Volby, to je vzácná procedura, charakteristická pro svobodnou společnost. Ovšem zároveň je to příležitost k uvolnění stavidel pro nízké vášně. Sociální demokracie byla úspěšná v podzimních volbách převážně díky nehorázné sociální demagogii a neschopnosti protivníka této demagogii čelit.
Nyní se schyluje k volbám do Evropského parlamentu. Politici si dobře uvědomují jejich důležitost. Pro zvolené znamená poslanecké křeslo množství prebend, o jakých se poslancům a senátorům v Praze může zdát, to je jeden důvod. Ale nejen to, i politici kupodivu mají ideální motivy – a pro politické směřování republiky bude podstatné, jací poslanci ji budou v Bruselu a Štrasburku reprezentovat, zdali to budou eurofobové kverulantního typu, anebo evropsky zaměření federalisté. Dá se čekat, že v kampani bude Evropě a tvářnosti její integrace věnována nepatrná pozornost. Hlavní zájem bude soustředěn na osobní škraloupy a škraloupky. Jaké jsou názory sociálně demokratického lídra Jiřího Havla? Koho to zajímá. Podstatné je, že „chválil Stalina“ ve vysokoškolských skriptech koncem 80. let. Asi tak chválil, jako Rath „chválil“ Hitlera. No a sociální demokracie přesně v konfrontačním duchu reaguje házením špíny na protivníky, zvláště pak na novináře.
Noviny se v této atmosféře nevyhnutelně bulvarizují. Už proto, že takzvaná „vysoká politika“ s jejími špionážními kufříky a vířivkami a odposlechy a zapomenutými tajnými dokumenty je od obsahu toho nejbulvárnějšího tisku těžko rozeznatelná. Naděje je bohužel pramalá. Bulvár lidi zajímá víc než seriózní informace a politické hulvátství přináší víc hlasů než inteligentní program.
***
Vrchol nejapnosti je „úvaha o svolání mimořádné schůze parlamentu“. Kvůli Lisabonu? Kvůli krizi? Nikoli. Kvůli „odvolání Ratha z funkcí“ za jeho „výrok o Hitlerovi“.
O autorovi| Ondřej Neff, e-mail: ondrejneff@gmail.com novinář a spisovatel
