Jana Machalická: Co si myslíte o fungování operních domů v Praze a jejich financování. Máme mít dva, jako je tomu dosud? Anebo stačí jeden, jak plánuje ministerstvo? Josef Herman: To je složité, ale pokusím se o jednoduchou mediální odpověď. Jde o to, mít operu, která by byla práva Prahy. Která by z ní udělala jedno z operních center Evropy, což kdysi bývalo, a už není.
Richard Kolář: To bychom si jistě přáli všichni, teď jde o to, na co reálně máme. Teatrolog Bohumil Nekolný ve svých studiích přesvědčivě doložil, jak je opera drahá, a dochází k závěru, že za současné situace na operu, která by sahala na evropskou špičku, nemáme. Je to prosté - operní domy, které bychom chtěli vidět jako vzory, jsou financovány nesrovnatelně štědřeji. I když nejčastěji se porovnávají státní příspěvky a to kupodivu tak křiklavě nevychází. Rozdíl je v tom, nakolik společnost dokáže dofinancovat operu ze soukromých zdrojů.
V mé oblíbené Královské opeře v Londýně činí státní příspěvek v přepočtu kolem 800 milionů. Národní divadlo má teď něco kolem 500 milionů. Podstata tkví v tom, že Covent Garden má k těmto 800 milionům k dispozici ještě další dvě miliardy ze soukromých zdrojů a v tom jsou i vlastní výnosy. Ve Vídni je státní příspěvek kolem padesáti procent, tam nejde o tak drastický rozdíl, ale drastický rozdíl je v celém součtu. Tady prostě není taková společenská poptávka, abychom dokázali zvýšit státní příspěvek na provoz opery v Praze o dvě miliardy.
Jiří Srstka: Původní otázka zněla, jestli Praha unese dva operní domy. A to můžu rozdělit na hledisko finanční a návštěvnické. Divadlo - úplně jednoduše - prosperuje, pokud do něj chodí diváci. Musíme si tedy říct, jaké výkony se dají očekávat od zmíněných oper. Kolik operních představení měsíčně mohou odehrát. Výkony oper v západní Evropě jsou totiž různorodé. Státní opera ve Vídni hraje na plné obrátky a odehraje až 25 představení za měsíc. Když se podíváte do Opéry nationale de Paris, tak to není ani zdaleka tolik. Státní opera Praha také jede naplno, hraje okolo dvaceti představení měsíčně, a opera Národního divadla asi šestnáct.
Čili v Praze jde asi o 45 operních představení za měsíc. Výkonnost obou oper a operety v Karlíně je třeba vidět v celkovém kontextu a Praha je příjemně kulturně naddimenzovaná. V počtu nabídnutých sedadel je 1,5krát výš než Berlín a 2,5krát výš než Vídeň. A v tom všechno spočívá, to je klíč - kolik se nabízí sedadel mase diváků, kterou tvoří domácí populace plus cizinci.
Josef Herman: Budeme-li počítat jen operní sedadla, nabízí Berlín skoro dvojnásobek co Praha.
Helena Havlíková: Všichni chceme v Praze dobrou operu, otázka je, jak toho dosáhnout. Pro mě je rovněž základním východiskem, kolik operních představení v Praze má být, a to i v kontextu české operní tradice nebo obměny českých a zahraničních diváků ve vztahu k velikosti Prahy.
Abychom se ale vůbec k tomu mohli vyjádřit, tak kromě umělecké analýzy musíme udělat především analýzu ekonomickou. A to veřejně dostupné materiály neumožňují. Výroční zpráva Národního divadla uvádí celková čísla, takže není možné zjistit, kolik stojí provoz opery, chybí vnitropodnikové účtování. Bez „tvrdých dat“ jsou ovšem všechny úvahy jen báchorkami. Jana Machalická: Jak tedy hodnotíte dosavadní přístup ministerstva, který je - podle mého soudu - od začátku velice nešťastný. Richard Kolář: Mně hlavně není jasné, co vlastně ministerstvo přesně chce.
Jiří Srstka: Chce asi daný stav změnit. Důvody takové transformace nebo i zrušení jakékoliv opery bývají v zásadě tři. První: do operního divadla nikdo nechodí. Druhý: nízká umělecká kvalita. A třetí: peníze. Ani jeden tu v zásadě nevidím. Čili od ministerstva mělo jasně zaznít, proč chce Státní operu transformovat. A pokud jde o finanční úsporu tak tomu zase nerozumím já, protože zatím všechny kroky ministerstva směřují k tomu, aby to bylo minimálně stejně drahé, jako je to dneska.
Jana Machalická: Když má Praha hned dvě opery, proč je jediným městem v republice, které nepřispívá na provoz ani jedné z nich? Není tady řešení?
Jiří Srstka: Snad již staleté státní příspěvkové organizace bohužel pořád existují, nechápu, jak je to možné. Vývoj snah o jejich změnu zabrzdil ještě ministr Dostál, ale o tom bych tady mohl mluvit strašně dlouho. Po Dostálovi se snad všichni ministři snažili přesvědčit Prahu, aby se na financování opery podílela, nicméně se to nepodařilo. Proč, to nevím.
Josef Herman: To, že oba domy platí stát, přežívá z minulosti. Už od doby Zdeňka Nejedlého. Primátor Pavel Bém chtěl převzít Státní operu, aby do ní přestěhoval operetu z Karlína a Hudební divadlo v Karlíně pronajal. Což byl, mimochodem, impulz, proč jsem se o to začal intenzivně zajímat. Představa, že by se ve zdejším nejlepším operním domě nehrála špičková opera, mě opravdu popuzuje.
Jana Machalická: Pojďme se vrátit k ministerstvu, protože způsob, jakým postupuje, budí poslední tři týdny velký nesouhlas a pochopitelně i emoce.
Josef Herman: Napsal jsem studii a ministerstvo ji nějakým způsobem používá. To je legitimní a mně nepřísluší to komentovat. Ale můžu říct, že hned na první schůzce s náměstkem Zdráhalem jsem zdůraznil, co studie jasně dává najevo - na pražskou operu se bude muset tvrdě připlatit! Vzali to za své - jeden evropský dům, který řádně zafinancují, ne dva průměrné, a také ne levné domy.
Helena Havlíková: Je mi líto, ale musím citovat z této studie podtržený a tučně vyznačený text: „Navržené změny však zakládají efektivnější, a do budoucna tedy i ekonomicky méně náročný operní provoz, tudíž i relativní úspory státního rozpočtu.“ Richard Kolář: Je nepochopitelné, proč ministerstvo chce mermomocí sloučit dvě opery do jedné, když k tomu nemá podklady, a dokonce ho to vyjde dráž. Opakovaně se ale vyjadřovalo, že ta studie byla zadaná předchozí garniturou a že nynější osazenstvo ji muselo převzít. To je lež, ministerstvo záměrně nechalo tuto studii vytvořit. Nepodloženou. Promiň, Pepo, ale chybí tam ekonomické rozbory, výkony souborů a budov, chybí tam, kolik co stojí. Teprve s těmi daty bychom mohli uvažovat o tom, který model by byl optimální.
Já s dovolením tvrdím, že to, čeho jsme tady od podzimu svědky, je největší korupční aféra od listopadu 1989. Tyhle kroky se dějí proto, že ministerstvo potřebuje ušetřit peníze, aby přidalo hráčům České filharmonie a aby jiný orchestr než orchestr Národního divadla hrál ve Stavovském divadle. To jsou věci, které slíbili dirigentovi filharmonie Jiřímu Bělohlávkovi před podpisem smlouvy. A ministerská komise a studie kolegy Hermana jsou jenom kouřové clony. Ministerstvo nemá žádné relevantní podklady, podle kterých by mohlo rozhodnout, ale rozhodlo.
Jiří Srstka: Tyto konspirační teorie jsou trochu přitažené za vlasy. Nemyslím si, že by ministerstvo kultury takový korupční skandál zamýšlelo, a už vůbec si nemyslím, že je to domluvené s panem dirigentem Bělohlávkem a Českou filharmonií. A do třetice si nemyslím, že by ministerstvo kultury už o něčem finálně rozhodlo. Jana Machalická: Nicméně oficiálně ohlásilo, že rekonstrukce Státní opery Praha začne v roce 2011.
Jiří Srstka: Nechme stranou rekonstrukci, pro mne je rozhodnutím moment, kdy si ministr kultury sedne a podle zákona o rozpočtových pravidlech podepíše rozhodnutí o sloučení dvou příspěvkových organizací. Jana Machalická: Nechápu, proč je k dispozici pouze jedna studie, která ještě navíc neprošla oponenturou. Proč nevznikla odborná skupina, která by se na základě srovnání a analýz dobrala výsledku.
Josef Herman: Ke konspiracím nemám co říct. Jestli víte něco o skrytých motivech, dokažte to. Očerňovat snahu a odhodlání udělat něco s pražskou operou považuji za hloupé.
Jana Machalická: Tuto snahu nikdo nezpochybňuje, ale postup a záměry ministerstva ano.
Josef Herman: Opakuji, postup ministerstva nekomentuji. Moje studie není návod, jak to udělat, ale vize, jak a proč by to mohlo být. To je pouze načrtnutý dům. Investor se musí rozhodnout, jestli se mu líbí, pak naběhnou statici, kteří spočítají tloušťku zdí a přepážek, a tak dále...
Jana Machalická: Navrhovat dům, aniž bych vzala v potaz dané technické parametry, je dost odvážné.
Helena Havlíková: V té studii jsou doporučení, která úplně opouštějí stávající model uměleckých souborů. Například orchestr (ideálně Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), sbor (ideálně Pražský filharmonický sbor) činohra a balet by sloužily jako zásobárna umělců pro producenty jednotlivých budov, kteří by si u nich najímali inscenace. Budovy by byly samostatné jednotky s vlastním managementem a uměleckým programem. K tomu všemu by měla vzniknout zastřešující organizace, která by generálně rozhodovala. A výrazně se doporučuje ve Stavovském divadle, které přebírá město Praha, mozartovská stagiona.
Sice by se tímto způsobem ušetřilo několik desítek hráčů orchestru a sboristů, ale místo dnešních dvou ředitelů by vzniklo devět samostatných - jak se postaru říkalo -ředitelství. S tím se jen těžko vyrovnám, nehledě na to, že by vše bylo podstatně dražší. Nesouhlasím s tím, aby uměleckou podobu opery určoval ředitel prázdného domu, a ne šéf souboru.
Josef Herman: Upřímně žasnu nad tím, jak jsi to četla. Já jsem navrhoval strukturu obvyklou ve světě, tedy aby základní jednotkou byl dům, nikoli instituce.
Helena Havlíková: Tak já to tedy ocituju: „orchestr, sbor, činoherní a baletní soubor jsou samostatné jednotky, dalšími jednotkami jsou jednotlivé domy, které mají vlastní management - produkci, která realizuje v jednotlivých domech inscenace“.
Josef Herman: Vždycky se vychází buď od domu, který má soubor, anebo od produkce - to za předpokladu, že jsou k dispozici externí soubory, které přirozeně nějaké vedení už mají. Ale možná jsem to měl přesněji dovyložit, za zmatení zodpovídá vždycky autor. Hlavně jsem chtěl, aby se o návrhu a variantách věcně debatovalo a takové věci se vysvětlily.
Richard Kolář: Asi bychom se měli vrátit na počátek. Jde o to, jak bude vypadat opera v Praze. Pro takové úvahy nám ale chybí elementární údaje, a pokud je od ministerstva a dotčených divadel nedostaneme, stavíme jen vzdušné zámky.
Helena Havlíková: Ministerstvem zadaná studie nabízí některé možnosti, ale rychlost, s jakou hodlá postupovat, je neuvěřitelná: chce, aby nový model začal fungovat již v lednu 2012. Považuji za skandální, že se během několika měsíců bez jakýchkoli analýz, které - jak se ukazuje -nemá ani ministerstvo kultury, ale ani Národní divadlo, mají transformovat dvě nejvýznamnější příspěvkové organizace ministerstva kultury s vrcholně citlivými vazbami na tradici.
Vídeňské státní opeře taková „maličkost“, jako je výměna ředitele, trvala tři roky. Tak se postupuje v civilizovaných zemích. Jestli ministerstvu jde o to, aby se Praha stala operním městem na světové úrovni, pak to je přesně ten způsob, jakým se to dělat nemá.
Josef Herman: S tím já samozřejmě souhlasím a opakuji, že jsem načrtl model a doporučil některé věci, o nichž jsem přesvědčen. Jestliže se to spočítá a ukáže se, že to nejde, budu první, kdo od toho ustoupí.
Richard Kolář: Zrovna tak i já, pokud mě studie přesvědčí, ustoupím od své představy dvou pražských oper.
***
Zamýšlenou transformací by se sice ušetřilo na platech několika desítek hudebníků a sboristů. Ale zase by místo současných dvou ředitelů vzniklo devět ředitelství... Helena Havlíková
Praha je příjemně kulturně naddimenzovaná. Milovníkům opery nabízí jedenapůlkrát víc sedadel než Berlín a dvaapůlkrát víc než Vídeň. Jiří Srstka
Diskutující Josef Herman teatrolog Helena Havlíková operní kritička Richard Kolář kulturní manažer Jiří Srstka ředitel divadelní a literární agentury Dilia Jana Machalická redaktorka LN
