Dnes o duu CocoRosie a jejich
nevypočitatelné infantilitě Ta hříčka není samoúčelná, Svěrákův Kuky má skutečně něco společného s novým albem sester Bianky a Sierry z dua CocoRosie. Obojí vzniklo jako reakce na přetechnizovaný svět, imaginace tu proplétá dohromady impulzy z přírody a nenápadný svět haraburdí, věcí vyhozených a zapomenutých. Dokonce je navzájem spojuje i příběh ztracených a nalezených: sestry, jejichž životy rozdělil rozvod rodičů, se po letech odloučení shledaly v roce 2003 v Paříži. Adeptka operního zpěvu Sierra a bohémská studentka sociologie Bianca obratem přišly na to, že zásadně různé hlasy jim nebrání, aby je poskládaly do jediného paradoxního písňového světa.
Když v roce 2004 vyšel debut La maison de mon reve, média ho zařadila do nové akustické vlny. Po přelomu milénia nebylo možné ignorovat boom muzikantů, kteří si chtěli odpočinout od virtuálního světa. Písničkář Devendra Banhart a harfenistka Joanna Newsom, kapely Antony & The Johnsons či Akron/Family se vraceli k akustickým nástrojům, ale zasnubovali je s podivnými obřady, novými mýty, erotizující fantazií. CocoRosie v té společnosti zaujaly dvojzpěvem školeného a undergroundově mňoukavého hlasu, intimitou, překvapeným rozhlížením po světě. A také spojením harfy a klavíru s elektronikou z hračkářství: pípátky značky Casio. Jako když oživnou tajné poklady v dětském pokoji a začnou zpívat.
Místo písniček bláznivá popová opera Střih, o šest let později. Čtvrté album dua nazvané Grey Oceans (v Evropě vydává PIAS/Panther) vychází v situaci, kdy tíhnutí k akustice převzaly oceány dalších kapel a nezávislá scéna pronikla i do soundtracku k upírské teenagerovské sáze Svítání. CocoRosie se dočkaly uznání, věhlasu (znějí i v reklamě na parfém Kenzo), spoluprací ráže koncertu s Davidem Byrnem v Carnegie Hall, jednoho pražského vystoupení v Arše. Zastihla je i rázná odmítnutí: vlivný server Pitchfork je okázale strhal, britský Guardian zařadil obal alba Noah’s Ark do historie těch nejděsnějších (pravda, Biančina mystická kresba tří jednorožců při sexu, přičemž jeden zvrací, nemusí každého nadchnout).
Laťka je tedy výš – na což CocoRosie zareagovaly mírnou proměnou. Namísto písniček, jaké známe z prvních dvou alb, natočily propletený útvar, kde se plochy a útržky stylů skládají do bláznivé popové opery či fantaskní rozhlasové hry. Klíč k poetice nabízí jejich zatím nejlepší video: novinka Lemonade. Bianka si pod nos maluje knír odedávna a tváře sester se dvojjedině prolínaly už dřív: tady však taje ještě víc hranic.
Tajemným domem procházejí dvě sestry s vousy, ale také dvě stařeny a dvě malé holčičky. V pospojovaném světě není žádný pevný čas ani prostor: v zrcadle se vidíte jinak staří, ložnicí proplouvá indiánská loď, polodrahokamy a vycpaná zvířata sledují scénu jako jakýsi ochranitelští andělé. „Humanismus nás nikdy moc nezajímal,“ praví sestry. Sierra: „Myslím, že je to velké téma: jak si poté, co církev zničila obraz Boha, může člověk utvořit osobní víru, která by pro něj byla věrohodná.“ CocoRosie jsou z tvůrčí ženské generace, která to definitivně nehraje přes roztomilost. Chtějí energicky rozšířit prostor pro svůj pohled. Lunaticky zůstávají ve svém vnitřním světě víc, než býváme od koncertujících zvyklí; pokud se jim na tváři objeví úsměv, je spíš zasněný než kontaktní. Nejsou idyličky, na jejich infantilitě je něco zlověstného: je nevypočitatelná. Silným způsobem se však hlásí k instinktivnímu hledání duchovnosti pro nadcházející dobu. Sestry, kterým se v doprovodné projekci točí řetízkový kolotoč, možná nikdy nedospějí. Ale právě vydaly svoje nejdospělejší album.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
