V Číně je každoročně vyneseno nejvíce rozsudků trestů smrti na světě. Průměrně jich je podle odhadů vykonáno na osm tisíc, i když přesné číslo je státním tajemstvím. Díky novým zákonům, podle kterých o exekucích rozhoduje Nejvyšší soud, sice počet poprav v loňském roce poklesl o 15 procent, přesto jich je stále více než ve všech ostatních zemích dohromady. O formě popravy pak rozhoduje i společenské postavení odsouzených.
Pátého března, přesně v den zahájení nejdůležitější politické události roku, dvoutýdenní schůze čínského parlamentu, bylo ve městě Čchang-ša, metropoli centrální provincie Chu-nan, popraveno deset kriminálníků ve věku 21 až 38 let za vraždy, pašování drog a loupežná přepadení. Hromadná exekuce se konala bez diváků, na rozdíl od Severní Koreje, hlavního spojence Pekingu, kde bylo na konci února na jednom z mostů v městě Onsong veřejně popraveno 15 osob za ilegální překročení hranice do Číny.
Ještě před deseti lety ale nebyly veřejné popravy výjimkou ani v Číně. Například v roce 1998 byla mediálně „nejpřitažlivější“ exekuce třiceti mužů na stadionu v Šen-čenu, který sousedí s Hongkongem. Detaily o vykonání rozsudku si mohli lidé přečíst i v místním deníku Special Zone Daily. Dnes čínští policisté přísně střeží okruh dvou kilometrů od místa popravy.
V Číně mohou být lidé odsouzeni k trestu smrti i za nenásilné trestné činy, především za daňové úniky, vydírání, zpronevěru, korupci i krádeže pohonných hmot nebo za „podvratnou činnost“, která je tvrdě trestána zejména v autonomní oblasti Sin-ťiang, obývané převážně muslimskými Ujgury, a také v Tibetu a Vnitřním Mongolsku.
Soudkyně čínského Nejvyššího soudu Chuang Er-mej uplynulý víkend bránila existenci trestu smrti s tím, že i když je v mnoha zemích světa rušen, Čína se zatím k tomuto mezinárodnímu trendu nepřipojí, protože hrozba poprav je stále v zájmu udržení pořádku ve společnosti. A její slova podle posledního průzkumu veřejného mínění podporuje i 90 procent obyvatel nejlidnatější země světa.
„Dostala jsem jen oznámení o popravě mého syna“, říká paní Jang z jihočínské provincie Kuang-tung. „Nikdy jsem ho nesměla ani navštívit, a teď mám ještě zaplatit za to, že byl zastřelen,“ dodává. Náklady na popravu totiž v Číně hradí i pozůstalí. Paní Jang svého syna neviděla ani po smrti, prý kvůli tomu, že jeho orgány byly využity k transplantaci. Její slova potvrzují i údaje z roku 2005, kdy z celkového počtu osmi tisíc provedených transplantací ledvin jich jen 270 mohlo být provedeno díky dobrovolným dárcům, tedy méně než čtyři procenta.
V roce 2006 bylo v celkem 25 zemích světa popraveno 1591 odsouzenců, z toho 1010 v Číně. Oficiálně. Popravy se v Číně uskutečňují dvěma způsoby, zastřelením a smrtící injekcí. Ta je uplatňována od druhé poloviny 90. let. Je rychlejší a levnější. Mobilní jednotka stojící v přepočtu 1,5 milionu korun vyžaduje jen čtyřčlennou obsluhu. Podle Číňanů je též mnohem humánnější, proto jsou takto popravováni hlavně komunističtí funkcionáři odsouzení za braní úplatků. „Obyčejní“ zločinci jsou zastřeleni popravčí četou. Existence nejvyššího trestu však pachatele od páchání zločinů neodradí. Problémem zůstává prorůstání zločinu se státní správou, mnozí zločinci tak počítají s ochranou státních úředníků. I proto mohly dvě mafiánské skupiny uplynulých 10 let de facto ovládat třímilionové město Jang-ťiang. Všechny hrdelní zločiny musí být vyřešeny Čínští policisté jsou pod tlakem, slogany o stoprocentní účinnosti boje proti zločinu jim jejich nadřízení každodenně vtloukají do hlavy. Výsledkem jsou ale stovky nevinných, čekajících v celách smrti. A omyly se nepřiznávají snadno, většinou vůbec. Zainteresováno je totiž příliš mnoho osob, kromě samotných policistů i úředníci, soudci, prokurátoři. V neposlední řadě jde i o samotnou „neomylnost“ komunistického soudnictví.
Změny přinesl až rok 2005, kdy úřady dvou provincií, Chu-pej a Che-pej, byly neočekávanými okolnostmi přinuceny přiznat omyl. Po jedenácti letech byl tak na svobodu propuštěn vesničan Še Siang-lin, odsouzený za vraždu své ženy, která se však k němu po dlouhé době vrátila. Živá a zdravá. Chybu potvrdily i soudy v případě Nie Šu-pina, jenž dostal nejvyšší trest za znásilnění a vraždu. K těmto zločinům se totiž přiznal skutečný pachatel, odsouzenému muži to ale v tomto případě nepomohlo, byl popraven už deset let předtím.
Organizace na ochranu lidských práv, a zejména Amnesty International, poté ještě více zesílily kritiku Pekingu, který nakonec rozhodl o přijetí zákona zajišťujícího vyloučení podobných omylů. Nařízení, že o trestech smrti musí vždy rozhodovat Nejvyšší soud, začalo platit od 1. ledna 2007. O dva měsíce později získal Nejvyšší lidový soud další pravomoci. Má právo vracet do jednotlivých provincií všechny rozsudky, jež vyvolají pochybnosti, nebo, když se zjistí přímo omyly v předchozím procesu.
I v čínském soudnictví však stále platí starodávné rčení „Císař je daleko a nebesa vysoko“. To dokládá i případ z Šan-tchou, starý jedenáct let. V polovině 90. let narostla vlna zločinnosti v tomto pobřežním městě do takových rozměrů, že upoutala pozornost centrální vlády. Po vraždě jednoho místního mladíka dostali policisté v Šan-tchou příkaz „chytit pachatele za každou cenu“.
Za mřížemi tehdy skončili i dva mladíci, Lin Žuej-čchiang a Lin Č’-čchiang, kteří byli později odsouzeni k nejvyššímu trestu. První z jmenovaných je stále umístěn v cele smrti ve věznici Ťie-jang, druhý má „šanci“ na doživotí. Jejich rodiče a právníci se však nevzdávají. Píšou petice a dovolání, cestují se svými žádostmi do Pekingu, i když jim jejich výdělky stačí sotva na obživu, a viní policisty, že oba muže přinutili k přiznání mučením. Mučení vězňů je problémem i podle nejvyššího prokurátora.
Obavy z revize některých případů, která by na pranýř dostala samotnou justici, jsou ovšem mnohdy silnější a podobné je to i v případě Lin Žuej-čchianga a Lin Č’-čchianga. Jejich rodiče se s tím však nechtějí smířit a jak říkají, budou o propuštění synů usilovat až do své smrti.
O autorovi| Robert Mikoláš, zpravodaj ČRo v Číně
