Úterý 21. května 2024, svátek má Monika
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

La Scala skoro až do domu

Česko

Do kin Palace Cinemas je nově možné si zajít na operu. Co na to česká divadla a televize?

Operní fandové většinou nesledují nabídku multikin, takže jim mohlo uniknout, že úspěšným přímým přenosům z Metropolitní opery do kin u nás nenápadně vznikla výrazná konkurence: síť multikin Palace Cinemas se připojila k mezinárodnímu projektu Opera in Cinema s přenosy oper, baletů i koncertů z významných evropských scén – živě i ze záznamu.

Nový fenomén operních přenosů ve vysokém rozlišení a šestikanálovém zvuku do kin celého světa se tak lákavě rozšiřuje o plejádu evropských scén, především italských včetně La Scaly, benátského La Fenice a divadel ve Florencii a Boloni, ale i španělských, zastoupených i Palácem umění královny Sofie ve Valencii. Zařazeny jsou i přenosy ze salcburského festivalu nebo petrohradského Mariinského divadla. Podstatné je, že z této pomyslné soutěže přenosů profitují diváci, jimž se ještě více rozšířila operní nabídka. Zájemci v Praze a v Brně už mohli být například svědky zahajovacího představení letošní sezony La Scaly a v dubnu se mohou těšit na záznam Romea a Julie ze Salcburku s Rolandem Villazónem a Nino Machaidze, dále na přímý přenos Únosu ze serailu z Barcelony a přímý přenos Verdiho Boccanegry opět ze Scaly. V titulní – barytonové – roli vystoupí legendární tenorista Plácido Domingo, kterého jsme v této úloze už mohli vidět v únoru během přímého přenosu z MET. Bude co srovnávat.

Z březnového přenosu Belliniho Puritánů (na snímku) z boloňského Teatro Comunale s Nino Machaidze a Juanem Diego Florezem v rámci letošní sezony Palace Cinemas Classic bylo zřejmé, že odlišnost není ve špičkové úrovni zpěváků – oba zpívali ve skvělé kondici a pěvecky i typově se k sobě báječně hodili. Srovnatelná je i technická kvalita obrazu a zvuku.

Na rozdíl od „akčního“ amerického přístupu MET, v němž dominují rychlé střihy a až vtíravé detaily tak, že divadelní podobu inscenace lze jen obtížně vydedukovat, byl z přenosu Puritánů cítit „genius loci“; divák v kině měl výraznější pocit, že sedí v hledišti starobylého divadla, a mohl si udělat přesnější představu o divadelní podobě inscenace.

Tu ocenili hlavně diváci, kteří těžce nesou výstřelky modernistických režisérů. Zkušený italský operní režisér a scénograf Pier’Alli sice v 70. letech vedl experimentální avantgardní divadlo, Puritány však pojal tradičně, snad až zastarale. Jenže strhující hudební provedení a umění všech sólistů nejen pěvecky, ale i v hereckém detailu vyjádřit emoce svých postav připomněly, v čem je nehynoucí síla vrcholných oper italského belcanta.

Evropský projekt Opera in Cinema také čím dál naléhavěji klade otázku, zda (pokud vůbec) se k tomuto trendu připojí i naše operní divadla – nebo proč ne. Na dvou desítkách italských přenosů letošní sezony se také standardně podílí italská veřejnoprávní televize RAI, což lze vnímat i jako hozenou rukavici naší České televizi. Zatím nezbývá než závidět Italům.

Autor: