Ačkoli u nás od Trevora vyšly už čtyři rozsáhlejší beletristické opusy, tento literární matador irského původu je především mistrem krátkého útvaru – povídky. V češtině jsme se s nimi mohli setkat mimo jiné ve skvělém výboru Andělé v Ritzu (Mladá fronta, 1998), jehož „tiché tragédie“ naplňují autorův výrok, že „povídku lze definovat jako vydestilovanou esenci“.
Ani Láska a léto, poslední vydaný autorův román, duši povídkáře nezapře. Trevor se vrací k důvěrně známým kulisám irského maloměsta, které pod jhem tradice přežívá kdesi hluboko ve 20. století. Příběh je to na první pohled prostý. V městečku Rathmoye zrovna pohřbívají „váženou občanku“ paní Connultyovou, když se v něm objeví cizinec a zcela proti zvyklostem začne událost fotografovat. Florian vzbudí patřičný zájem místních usedlíků, stejně jako u Ellie, manželky místního farmáře Dillahana. Po opatrném našlapování jsou svedeny dohromady životy dvou cizích lidí, jejichž láska však nemá mnoho šancí na úspěch.
Provinčnost – česká vs. irská Zcela zásadní roli tu hraje provinčnost, která je okatě před čtenáře postavena jako problematika banálního, marginálního, něčeho, co stojí mimo čas. Model zastrčeného maloměsta, přes které se ženou dějiny, známe přece z české literatury – právě pro tuto artikulaci může mít zdejší čtenář pro Trevora pochopení. Nicméně v Lásce a létě jako by se stále čekalo na něco velkého, co všechno a všechny popostrčí dopředu, avšak tato změna či událost nepřichází a ani nepřijde. Samu provinčnost můžeme jistě chápat jako metaforu celého irského údělu – v periferii maloměst a vesnic se zrcadlově odráží Irsko jako takové.
Ačkoli Trevor „tichými tragédiemi“ připomíná zaoceánského příbuzného Raymonda Carvera (např. povídky Buď, prosím tě, zticha, Argo, 1996), na domovském ostrově mu přisuzují literárněgenealogickou příbuznost s Jamesem Joycem, zejména s jeho Dubliňany. Stejně jako ti, i Trevorovy postavy žijí své „malé“ důstojné životy a jsou hluboce sžití se svým společenstvím, které jako by přežívalo od slunka do slunka, zapuštěno v nevyřčeném řádu věcí, v němž není mnoho šancí na osobní štěstí. Požitek z četby Láska a léto se rozbíhá do zkratkovitě črtaných příběhů dalších postav městečka Rathmoye, potkáváme tu slečnu Connultyovou, místního blázna Orpena Wrena, farmáře Dillahana, Elliina manžela, který při pracovním neštěstí nechtěně zabil svou ženu i s děckem. Je to obrázek, jen ho namalovat, ale zároveň tušíme, nakolik samotná příběhová linie kličkuje mezi popisy rutinních prací. Stále tu máme co do činění s dílem mistra, který přináší požitek z četby, nicméně kniha vyžaduje náročnějšího čtenáře, jenž ji bude chtít číst „s lupou“ v ruce a špicovat pozornost v každém odstavci. Ačkoli Láska a léto nenabízí mnoho překvapení – Trevorova přednost přeci jenom spočívá právě v dramatické plíživosti –, zdá se mi, že síla jeho příběhu bohužel kvůli naplnění románové formy poněkud zapadává. Trevor sice nepostrádá svou stručnost a zkratkovitost, jak je známe, ale místy se ukazuje, jak nasazení pro detailní, přesnou výpověď může vyznít poněkud nesoudržně.
William Trevor představuje neobyčejně plodného autora, který za padesát let popsal už stovky, ba tisíce stran, jež sotva kdy budou v celku přeloženy do češtiny. Jeho pozdní román ctí vlastní umění vyprávět příběh, ale příležitostný čtenář může mít pocit, že se v něm přes jistou bezvadnost neplýtvá emocemi, které k četbě o milostném vzplanutí jistě také patří. Jako by samu podstatu prohnal destilací ještě jednou a zbylo mu cosi z ní vydestilované...
William Trevor: Láska a léto
Přeložila Petra Nagyová Mladá fronta, 2010, 216 stran
O autorovi| PETR VANĚK, Autor je spolupracovníkem serveru iLiteratura.cz
