Medvěd lední (Ursus maritimus) je největší suchozemská šelma světa. Může měřit i více než tři metry a vážit až 800 kilogramů. Vyskytuje se výhradně v Arktidě a žije především na ledových krách hnaných vodou Severního ledového oceánu. Nalézt ho však lze i na pevnině a na ostrovech obklopujících severní pól, na pobřeží Sibiře, Aljašky a Kanady, v Grónsku a na Špicberkách.
V létě se lední medvědi zdržují nejraději na okrajích ledových ker a podle větru a vody se pohybují tím směrem, kde se stále znovu objevují trhliny a otevřené vodní plochy. V zimě putují na krách hnaných stále dál směrem na jih. Hustou srstí a silnou tukovou vrstvou pod ní je medvěd perfektně přizpůsoben extrémním teplotám severního pólu.
Lední medvědi žijící na kanadském nebo aljašském pobřeží si v zimě dokonce vyhrabávají díry v zemi, aby se dostali k promrzlým hlubším vrstvám trvale zmrzlé půdy a v ledovém loži si tak ochladili tělo.
Hlavní potravou ledních medvědů jsou tuleni kroužkovaní (Phoca hispida). Ačkoli je medvěd dobrý plavec, neplave tak rychle, aby dokázal chytit tuleně ve vodě. Jeho lovecká metoda proto spočívá v tom, že jako rybář číhá u děr v ledu, kam se tuleni chodí nadechovat.
Jindy se zase snaží plížit k tuleňům odpočívajícím na ledu, nebo k nim připlavat pod vodou; při tom mu z moře vyčnívá jen malý černý čenich umožňující dýchání. Velkými tlapami pádluje k ledové kře, na níž se tuleň sluní, a přepadne ho náhlým skokem na sluneční terasu.
Lední medvědi mají vynikající čich, zřejmě dokonce nejlepší ze všech medvědů. Jsou schopni vyčenichat tuleně i pod metrovou vrstvou ledu. I v ledově chladném arktickém vzduchu o teplotě až minus 40 stupňů je medvěd schopen zaznamenat tuleně na vzdálenost jednoho a půl kilometru.
Jedna mimořádně účinná lovecká metoda spočívá v tom, že shora prorazí obrovskou tlapou střechu jeskyně, kterou si tulení samice vyhrabaly ve sněhu, aby v ní odchovaly mláďata.
Lední medvědi byli ovšem často pozorováni, jak se k tuleňům plíží z ještě mnohem větší dálky. Někdy se dokonce ke své kořisti blížili ze vzdálenosti 30 kilometrů a po celou tu dobu cíleně směřovali k vytypovanému zvířeti odpočívajícímu na ledě. Zoologové a polární badatelé si dlouho lámali hlavu nad tím, jak může být lední medvěd takového výkonu schopen. Pátrali, zda je možné, aby jeho čich byl ještě mnohem jemnější, než se doposud domnívali – tak jemný, že by to skoro hraničilo se zázrakem. Až časem přišli na to, že to není medvěd, kdo potenciální kořist objeví na tak velkou vzdálenost, ale že to za sebe nechá vyřídit jiné.
Mnohokrát bylo pozorováno, jak lední medvědi putovali nekonečnými ledovými pustinami za tuleni, jako kdyby v sobě měli zabudovaný kompas. Dlouho také bylo známo, že tyto mohutné lovce při jejich putování často následují ještě další zvířata, nejčastěji rackové a lišky polární (Alopex lagopus), hodující na tom, co zbylo po medvědích hostinách. Zvláště dobře živení lední medvědi sežerou z ulovených tuleňů zpravidla jen kůži a tzv. blubber, výživnou vrstvu tuku, jež zvířata chrání proti chladu arktické vody. Vědci se proto domnívali, že rackové následují medvědy podobně jako rybářskou loď a lišky za nimi pobíhají jako šakali za lvy.
Nakonec se však přišlo na to, že okolí ledních medvědů netvoří jen mrchožraví příživníci, jejichž celý život by se zaměřoval jen na sbírání zbytků pod bohatě prostřeným stolem krále Arktidy. Naopak, král sám, když chce, aby se mu na stole ocitlo alespoň nějaké jídlo, je odkázán na svůj doprovod, proto s polární liškou a racky, kteří ho doprovázejí, navázal perfektní týmovou spolupráci.
Rackové tvoří při výpravách arktického loveckého týmu předvoj. Fungují jako výzvědná letecká služba celé ekipy táhnoucí ledovou pustinou, jednotliví rackové jsou dokonce v rámci týmu pověřováni různými úlohami. Hlavní skupina, pět šest racků doprovázejících ledního medvěda, vyrazí dopředu a v bílém nekonečnu pátrá po kořisti. Jeden racek však zůstává v blízkosti medvěda a svými výkřiky se snaží udržovat ho ve správném směru, jakmile v dálce zahlédne, že jeden z jeho týmových kolegů něco objevil.
Tuleně, kteří se vyhřívají na ledové kře, nemůže pár racků kroužících nad nimi za normálních okolností absolutně vyvést z míry. Ani když se později na horizontu objeví silueta polární lišky, nijak zvlášť je to nerozčílí. Tuleni kroužkovaní váží v průměru kolem 50 kilogramů, polární liška nejvýše pět, a nepředstavuje pro ně tudíž vážné ohrožení.
Ve skutečnosti i liška, stejně jako rackové, patří k předvoji. Její úlohou však není upozorňovat, nýbrž odvádět pozornost. Stále znovu se šelmička plíží k tuleňům na několik metrů, kňučí a cení zuby a tváří se, jako kdyby skutečně byla připravena k vážnému střetu. Tuleni ji několikrát zaženou na útěk, ale malý pokušitel se znovu a znovu vrací a nenechá je vychutnávat si v klidu sluneční lázeň.
Otravuje tak dlouho, až se lednímu medvědovi podaří nepozorovaně připlížit k tuleňům zezadu – a arktický vražedný komplot završit úderem mohutné tlapy.
Knihu Markuse Bennemanna nazvanou Rafinované vraždy v říši zvířat vydalo nakladatelství Euromedia Group.
