Neděle 26. května 2024, svátek má Filip
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Lefebvristé jako majitelé pravdy

Česko

Ve sporu o rehabilitaci hodnostářů vyloučených z církve nejde jen o ně, ale i o vztah křesťanů ke světu

Zeptáte-li se někoho, zda je důležité, aby člověk v něco věřil, odpoví většina lidí ano. Následujeli otázka, zda je důležité, aby se orientoval na nějaké konkrétní náboženství, řekne spíše, že ne. Člověk totiž může věřit v cokoli - v sebe, v bůžky skal a potoků, v umění nebo v jakési cosi. Patřit k nějakému náboženskému společenství nebo církvi se často vykládá jako potřeba někam zapadnout, někde se družit. Člověk je katolík, stejně jako by mohl být komunista, zahrádkář, svobodný zednář nebo příslušník hnutí skinheads.

Jinými slovy, ve „věření“ je lhostejný jeho předmět. Jenže svobodní lidé se rozhodují pro náboženství pro jeho vlastní obsah. Pro to, co zvěstuje. O člověku významně vypovídá, rozhodl-li se být křesťanem, muslimem, židem, buddhistou nebo ničím (náboženstvím se při troše cynismu může stát i komunismus).

Byly doby, kdy náboženství formovalo tvářnost celé společnosti. K ideálu to jistě mělo daleko, ale ve srovnání s tím, co přineslo století bez náboženství, to byla procházka rajskou zahradou. Příčinám náboženských válek v 16. století člověk porozumí, když porozumí příčinám jakéhokoli konfliktu ve 20. století.

Také ve 20. století se střetlo několik odlišných představ o světě a nikdo se snad nebude přít, řeknemeli, že ty zlé byly poraženy. Náboženství není folklor či jen ryze soukromá záležitost. Je zdrojem hodnotových představ a většiny zákonů společnosti. Vzývání národa a führera vedlo k norimberským zákonům, víra v Boha, který se stal člověkem, dala základ moderní úctě k životu jedince.

Katolická církev se k takové společenské roli hlásí a podle toho i prohlubuje dialog v sobě samé a hlavně o sobě samé. Spor tzv. lefebvristů se Svatým stolcem o tuto úlohu je nejmarkantnějším příkladem.

Kristus na jakýkoliv způsob Jeho jádrem je ekumenismus, tj. způsob, jak se církev obrací k nekatolickým konfesím a jiným náboženstvím. Druhý vatikánský koncil (1962-1965) svým výrokem o nekatolických náboženstvích a jejich věřících radikálně proměnil dosavadní církevní praxi, podle které „mimo Krista a jeho církev“ není a nemůže být spásy. Koncilní otcové zde nepopřeli nárok objektivní pravosti katolického náboženství, nýbrž připustili univerzální hodnotu pravdy, ať se vyskytuje kdekoli. A protože pravda je vždy Kristus, přijímá ho i ten, který se pravdě, spravedlnosti a dobru podle svého svědomí přiklání jakýmkoli způsobem.

Odmítnutí jakéhokoli nároku na pravdu všem ostatním náboženstvím je také oním latentním zdrojem antisemitských postojů. Nejde o specialitu, stejný postoj jako k židům zaujímají lefebvristé k protestantům, muslimům, buddhistům a soudě podle jejich rétoriky i k některým katolíkům.

Druhým ohniskem sporu je potom formální stránka bohoslužby a její jazyk. Zatímco Lefebvre podmínil pravost liturgie a jejího spásonosného působení její starodávnou formou a posvátným jazykem, učinil ji koncil přístupnou i společenství věřících. Vycházeje při tom z předpokladu, že jádrem a účelem liturgie je oběť Těla a Krve Páně, na které mají věřící podíl, a tudíž i právo lépe porozumět.

Když monsignor Marcel Levebvre v roce 1969 inicioval vznik Kněžského bratrstva sv. Pia X., šlo o svéráznou platformu uvnitř církve. S jako takovou byl Svatý stolec ochoten vést i dialog. Když v roce 1974 Lefebvre veřejně prohlásil některá (zdaleka ne všechna) ustanovení 2. vatikánského koncilu za „heretická“ a „nakažená liberalismem a modernismem“, byl Bratrstvu tento status odejmut. V roce 1975 rozhodnutí kardinálské komise potvrdil i papež. Tento církevně-právní akt potom Bratrstvo nikdy neuznalo s poukazem na to, že kardinálské rozhodnutí bylo nelegitimní a papež ho neměl co potvrzovat.

Když Lefebvre - přes neustávající apely na to, aby se podrobil -o rok později vysvětil kněze ze svého semináře, byl suspendován. O jedenáct let později se rozhodl vysvětit i biskupy, kteří by po jeho smrti spravovali jeho myšlenkový odkaz. Byli to čtyři muži, které letos v lednu papež Benedikt XVI. znovu přijal do církve.

Po jejich vysvěcení v roce 1988 totiž okamžitě následovala exkomunikace, přímo se vztahující na odepření poslušnosti a schismatické počínání. Motu proprio Ecclesia Dei o exkomunikaci vydal Jan Pavel II. Byla to jediná exkomunikace, kterou kdy římský pontifex nad členy Bratrstva vynesl.

Tisíce věřících, stovky kněží V dnešní době se hlásí k myšlenkám arcibiskupa Lefebvra tisíce věřících a stovky kněží, Bratrstvo provozuje své vlastní semináře i dobročinné organizace. Nicméně samotný spor ležel od roku 1988 až do nynějška ladem. Teprve papež Benedikt se rozhodl tento dialog, který ukončila exkomunikace Lefebvra a čtyř jeho „sufragánů“, znovu oživit a docílit smíření. Ve svém prohlášení k tomu uvedl, že nejde o vyřešení dávného sporu nebo snad rehabilitaci názorů Lefebvra či jeho přívrženců, nýbrž o počátek cesty k dorozumění. Nebylo to gesto nutné, protože lefebvristé představují v církvi zcela marginální menšinu.

Zrušení exkomunikace čtyř biskupů (kteří jsou ovšem nadále suspendováni a nesmějí se ujmout žádného úřadu) je signálem pro novou diskusi.

***

V roce 1969 Lefebvre založil svéráznou platformu uvnitř katolické církve, Kněžské bratrstvo sv. Pia X.

Lefebvre se rozhodl vysvětit biskupy, kteří by po jeho smrti spravovali jeho myšlenkový odkaz. Byli to čtyři muži, jež letos v lednu papež znovu přijal do církve.

O autorovi| Ondřej Bratinka, student historie na FF UK

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!