* LN Co jako nový ředitel musíte nyní řešit?
Peníze. Před důsledky krize se už nedá schovávat, škrty se dotkly i ministerstva zahraničí a my jsme jeho příspěvková organizace. Hledáme nové sponzory, partnerství a také možnosti spojit se s jinými institucemi – tak, abychom dodrželi programovou úroveň a nebylo znát, že máme menší rozpočet. Je třeba více čerpat z evropských fondů a hodně záleží i na osobních kontaktech, nápadech. Můžeme dobře fungovat jako prostředník a do určité míry i producent.
* LN Pařížské centrum za vašeho vedení bylo na výborné úrovni a tato pověst dorazila i do Čech a to je co říct. Přesto ale některá centra program řeší stylem, co je zrovna k mání a levně, nejlépe zadarmo. Co o tom soudíte?
Ředitelé mají ve svém programu svobodu. V něm se tudíž odrazí osobnost každého. Nejde jenom o to, jaký je kulturní manažer, ale také k čemu má nejblíže. Takhle je to nastavené, někomu to vyhovuje, někomu ne. Často se stane, že se někde vymění ředitel a je to výrazně lepší nebo výrazně horší.
* LN Můžete jako ředitel zasahovat do programů center, zejména v případě, že by vám něco nevyhovovalo?
Je možné projevit názor, ale vysloveně diktovat, to asi není možné. Teď si všechno dávám dohromady a chtěl bych obnovit programové oddělení a celý jeho systém. Ředitelé by měli mít autonomii. Rád bych ale zavedl podobný systém jako v krasobruslení – aby byly volné a povinné sestavy. Chci také pozměnit program pražského centra a prostřednictvím našich středisek tam poskytnout větší prostor současnému zahraničnímu umění. Pak je totiž možné obrátit se na naše partnery v cizině s čistým svědomím. Mohlo by to fungovat na bázi jakéhosi kulturního barteru.
* LN A budete pak i hodnotit technický a umělecký dojem?
I taková soutěž se už jednou dělala, a i když to tenkrát Paříž vyhrála, přišlo mi to nespravedlivé, protože to v podstatě nejde. Center je 24 a pracují v odlišných podmínkách, některá mají velké vlastní budovy jako Paříž, New York, Sofie. Jiná fungují v kancelářích, kde je pouze ředitel a asistentka. Také každá země je jiná a nelze ve všech předvádět to samé.
* LN Jaké jsou vaše zkušenosti s vedením center v Paříži a Sofii? Lze srovnávat?
Prosadit se s kulturním programem ve Francii, a speciálně v Paříži je výrazně těžší než v Sofii. Pařížská kulturní nabídka je obrovská, každý týden vycházejí desítky knižních titulů, konají se premiéry, výstavy, konkurence je nepředstavitelná. Bylo třeba najít to, co by francouzského diváka přes to všechno, co se na něj hrne, přivedlo k nám. Centrum sídlí v Latinské čtvrti a zjistili jsme, že ve čtvrtek, kdy se konají vernisáže, tam proudí lidé, a tak jsme je začali také pořádat a zjistili, že to funguje. Stejně jako další pravidelné programy – zavedli jsme jazzové večery, na které si lidé zvykli chodit a dostali tam veškerou propagaci o nás, prostě jedno se nabalovalo na druhé. V oblasti klasické hudby jsme zase spolupracovali s pařížskou konzervatoří a to mělo také ohlas. Sofie, to je jiné prostředí – Češi tam mají obrovské renomé, jelikož stáli u zrodu mnoha vědeckých a kulturních oborů. Tam jsem se poprvé cítil jako představitel kulturní velmoci. Sofie je také nejstarší centrum a vždy bylo i ostrůvkem svobody. Zájem je tam velký a práce byla v tomto směru jednodušší, včetně podpory oficiálních míst.
* LN Co mělo za vašeho působení největší úspěch?
V Paříži měla obrovský ohlas výstava o československých legiích, kterou jsme uspořádali v prostoru Vítězného oblouku, přišlo asi tři sta tisíc lidí. A potom první výstava Petra Nikla Orbis pictus.
* LN Máte nějakou, třeba i nereálnou představu, o kterou byste se chtěl pokusit?
Mám. Rád bych změnil název, česká centra nic neříkají. Mohli bychom se jmenovat třeba Český kulturní institut, tak jak to mají Francouzi i jiní. Mnohokrát se mě lidé ptali, co to znamená, jestli jsme nějaký podnik, kde se scházejí Češi. Je to prostě matoucí.
