vysokoškolská pedagožka Mám za sebou zkouškové období. Téměř. A doslova si to užívám. Několikatýdenní martyrium pro mě vždy znamená nervové vypětí srovnatelné s tím, co zažívají studenti. Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že za výsledky svěřenců svým způsobem zodpovídám.
Letos jsem třeba poprvé zkusila zkoušku „digitalizovat“ a nechat ji studenty složit na počítačích. Překvapila mě nejdřív rychlost, s jakou odpovídali na otázky. Nebylo to pro jejich snadnost, jak jsem se prvně domnívala, jen je studenti zřejmě odklikávali zbrkle a bezmyšlenkovitě. Celá čtvrtina z nich neprošla. Takové starosti jsou ale běžné. Nervy a stres pro mě znamená i vedení diplomových prací. Zatím se všem podařilo svá díla „obhájit“, nemůžu se tím nechat ukolébat. Neustále tak přemýšlím, jestli jsem nemohla přehlédnout nějakou nepřesnost, které by si jako naschvál všiml oponent. Když studenti několikaleté snažení korunují úspěchem, mají jednou provždy pokoj. Já to ale kromě momentálního pocitu radosti vnímám s vědomím, že se ty pocity budou za půl roku opakovat.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
