Co myslíte, že udělá běžný demokratický volený kolektivní orgán, když nesouhlasí s nějakou předlohou? Prostě ji zamítne – měla by asi znít normální odpověď. Jenže normální odpovědi patří do normálního světa. A v něm my již nežijeme. Žijeme v eurosvětě. A ten má jiná pravidla.
Senát dostal 23. dubna na stůl tzv. antidiskriminační zákon. Příšerný socialistický europaskvil, zavádějící do soukromoprávních vztahů pravidla pro státní instituce. Senátoři nejsou žádní hlupáci, a tak je jasné, že se jim zákon nelíbil. Co myslíte, že udělali? Zamítli ho? Kdepak. Schválili ho. A současně přijali usnesení, že se jim zákon vůbec nelíbí. Uvěřili totiž tvrzení, že svůj názor hlasováním projevit nemohou, protože nám to zakazuje Brusel. A tak povinně zákon odmávali a vyřádili se na usnesení, kde v plné kráse své velmi přesné výhrady vylíčili a požádali vládu, aby s přijetím dalších podobných předpisů napříště nedávala souhlas. Vítejte v eurosvětě.
Pokračování na straně 10
Lisabonská smlouva tuneluje...
Dokončení ze strany 1
Dnes by se každý už jen zasmál, kdyby si vzpomněl na historku z roku 2003, kdy tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda posílal prezidenta republiky Václava Klause zpět do školních lavic, aby se tam prezident doučil, že vstupem do EU přece nemůžeme být připraveni o vůbec žádný díl státní suverenity. Dnes je jasné i Svobodovi, i komukoli jinému, že plně suverénním státem už nejsme. Což se pozná mimo jiné tak, že náš parlament svůj názor nevyjadřuje hlasováním, ale povzdechem, vtěleným do rázných a rozhodných vět doprovodného usnesení. Pozná se to i tak, že podstatná část u nás zaváděné legislativy a exekutivních rozhodnutí vzniká někde úplně jinde než doma. Podřízenost našich demokratických institucí bruselskému diktátu je ale daleko potupnější, než je tomu u jiných demokratických entit s omezenou působností.
Každému je jasné, že třeba taková obec není suverénním útvarem. Její pravomoci jsou jasně dány zákonem o obcích a dalšími předpisy. Žádnou obec by nikdy nenapadlo hlasovat o tom, že si u sebe zavede trest smrti, nižší daně nebo že vyhlásí válku říši krále Kazimíra. Takové hlasování by prostě vůbec nemohlo proběhnout. A kdyby v nějakém pomatení mysli členů zastupitelstva proběhlo, bylo by jednoduše neplatné.
Pokrytectví plíživého odumírání naší státní suverenity je v tom, že o některých věcech náš parlament smí, a dokonce musí hlasovat, má ale předepsáno, jaký má být výsledek hlasování. Přitom nikoho by nenapadlo vymezovat působnost obce tím, že by předepisoval povinný výsledek hlasování obecního zastupitelstva. Zákon prostě rovnou vymezuje, o čem obec vůbec hlasovat smí. Členským státům Evropské unie je naopak ponecháno zdání suverenity, a to tak, že sice můžou dál ve svých parlamentech rozhodovat, o čem je libo, ale jen s předepsaným výsledkem.
Tzv. Lisabonská smlouva toto v některých ohledech mění a členským státům výslovně mnoho kompetencí už rovnou odebírá. V takových věcech již hlasování doma vůbec nebude připadat v úvahu. Pokrytectví ale přetrvává v jiné podobě. A to v podobě velmi rafinované. Někdo se těší, někomu to vadí, někdo o tom neví Roztomilé slovíčko passerelle znamená francouzsky můstek. Tvůrci zkrachovalé euroústavy, která dnes nese přezdívku Lisabonská smlouva a po vyhození dveřmi k nám leze oknem, termínem passerelle nazvali fígl, kterým lze nepřímo měnit bilanci kompetencí členských států. Tento fígl znamená, že Evropská rada může zmocnit radu ministrů, aby hlasovala i v oblastech, kde za daných pravidel hlasovat dosud nesmí, protože zde platí právo veta. Nebude již tedy třeba žádných dalších smluv k tomu, aby se jednotlivé oblasti přesouvaly z kategorie těch, o kterých se hlasuje jednomyslně, do kategorie těch, o kterých se rozhoduje většinově.
Do češtiny přeloženo: kvalifikovanou většinou bude po případném přijetí tzv. Lisabonské smlouvy možné rozhodovat o tom, že se kvalifikovanou většinou bude rozhodovat i tam, kde obecně platí jednomyslnost. Právo veta bude tedy možné snadno po tomto můstku obejít. To spolu s totální nepřehledností tzv. Lisabonské smlouvy, jejíž oficiální text v době podpisu ani neexistoval, vede k možnosti plíživě státní suverenitu vykrádat průběžně dál, nikoli ji pouze touto smlouvou jednorázově omezit.
Tzv. Lisabonská smlouva je tunelem, kterým bude možno napříště kus po kuse potichu odnášet českou státnost, naši suverenitu, naši ústavnost. Někdo se na to těší. Někomu to vadí. Někdo o tom vůbec neví.
O autorovi| Ladislav Jakl, tajemník prezidenta republiky
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
