Na rok 1989 vzpomínám jako na dobu, kdy jsem se hluboce styděl: za hloupost generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, za aroganci pražského městského tajemníka Miloslava Štěpána, za zlý, amorální režim. Nejvíc jsem se ale styděl za sebe. Za to, že jsem jedním z nich. S několika kolegy jsme se rozhodli dát nesouhlas najevo. Poslední říjnový den jsme poslali předsednictvu ÚV KSČ otevřený dopis. „KSČ reálně věnuje více pozornosti hájení svých pozic než prověřování alternativních možností rozvoje, spíše hlídá, než hledá... odmítání diskuse s nezávislými iniciativami přerůstá v kriminalizování názorů nesouhlasných s politikou KSČ a v umělé vytváření nepřátel dle okamžitých potřeb...“ stálo v něm.
Přestože byl režim ve vysokém stupni rozkladu, reagoval okamžitě. O tři dny později si tajemník Štěpán povolal většinu signatářů na kobereček. Na útoky disidentů byl zvyklý, kritika z vlastních řad ho rozběsnila. Největší obavu měl z toho, že nemá situaci pod kontrolou. Hrozil, že signatáře zničí. Asi nám toho za náš zastydlý aktivismus už moc nehrozilo. Přesto jsme měli strach. Naštěstí přišel sedmnáctý listopad.
Menší bratr z Hradu Dvacet let žijeme ve svobodné zemi. Už se zase stydím: za drzost hejtmana Davida Ratha, za neomalenosti předsedy Jiřího Paroubka, za aroganci prezidenta Václava Klause. Nejvíc se ale stydím za sebe. Za svoji nečinnost a bezradnost. S několika kolegy lékaři jsme si koncem října vyměňovali mailem názory na chování pana prezidenta. Některé jeho názory, postoje a činy nám už delší dobu připadají velmi neobvyklé. Stačí připomenout ignorování zákonnosti při jmenování soudních čekatelů, vášnivý boj s ochránci životního prostředí nebo kverulace před podpisem Lisabonské smlouvy. Zaráží nás jeho neochota uznat jakýkoliv opačný názor.
Máme důvodné podezření, že pan prezident jedná pod vlivem závažného onemocnění nebo poruchy osobnosti, které nemusí být jen přechodného charakteru. Je pod sílícím tlakem médií a mezinárodní politiky, se svými názory se izoluje, což jeho poruchu ještě zhoršuje. Obáváme se, že může být nebezpečný jak sobě, tak - vzhledem k úřadu, který zastává - svému okolí. Máme pochybnosti, zda je za těchto okolností vůbec schopen plnit ústavou daný slib, že bude svůj úřad zastávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Asi týden jsme se s kolegy mailem radili, jak na tuto vážnou situaci reagovat, abychom se nedopustili porušení lékařského tajemství nebo etiky. Nejdřív jsme zvažovali poslat dopis přímo panu prezidentovi. Nic jsme nezveřejnili. Všechno probíhalo formou soukromé korespondence. Ještě než jsme stačili cokoliv udělat, přišel mi 27. října odpoledne mail od prezidentova tajemníka. „Samozvaný pane, bavíte se dobře? Nebojte, máme Váš zastydlý aktivizmus plně pod kontrolou. Zdraví. L. J.“ - stálo v něm.
S kolegy jsme žádné řešení nenašli. Korespondence rychle skončila. Přesto si myslím, že naše výměna názorů nebyla zbytečná. Aspoň jsme se něco dozvěděli sami o sobě a o poměrech, v nichž žijeme. Možná bychom se měli zase začít bát.
O autorovi| JAN HNÍZDIL, lékař a publicista
