Stávají se ze soudů jakési samozvané dílny na politiku? Jak kdy a jak kde. V Británii včera speciální volební soud odebral jednomu poslanci mandát za to, že prý v kampani lhal o svém soupeři. Jeden by si řekl, že ledabyle nakládat s fakty o soupeři k volební kampani patří, tady ale podle soudců zašel provinivší se poslanec příliš daleko. Žalobce, jímž byl neúspěšný protikandidát, se nejvíce dotkl úmysl protistrany rozšířit o něm dojem, že uzavřel spojenectví s muslimskými extremisty, což prý ho údajně poškodilo v očích bílé většiny.
Na celém případu je zvláštní, do jakých až pramenů soudci neváhali sáhnout - za korunní důkaz porotě posloužil jeden soukromý e-mail člena volebního štábu, který svému kolegovi mimo jiné napsal: „Jestli nepřimějeme bělochy, aby se rozčílili a šli ho volit, je (náš poslanec) vyřízený.“ Britští soudci tedy poslance zbavili mandátu za bláznivé nápady jeho spolupracovníků, které navíc z větší, ne-li největší části zůstaly pouze v jejich hlavách a v jejich e-mailové korespondenci. Přesto už se v Británii vytvořil jakýsi bezprostřední konsenzus, podle něhož odsouzený poslanec je i do budoucna v politice zdiskreditovaný.
Ve stejný den o tisíc kilometrů na východ rozhodl soud v Ústí nad Labem, že uplácení voličů pár stovkami korun, aby v obecních volbách volili konkrétní stranu, není v rozporu se zákonem. „Pojetí kampaně obchodně-tržním způsobem“, jak uplácení pěkně charakterizovala soudkyně, prý zákon o obecních volbách výslovně nezakazuje. Člověk jen žasne a sní o tom, že někde v ideálním středobodu trasy Londýn-Ústí soudí soudci, kteří mají cit pro míru.
