Pro budoucnost našeho společenství je možná víc než výsledek politického střetu mezi levicí a pravicí důležitější, k jakému vyústění dospěje boj mezi dvěma Bohemkami.
Pár let vlády těch či oněch by tahle země s trochou štěstí přežít mohla. Kdyby ale vyvanul duch Bohemky, dostalo by naše, ehm, kulturní milieu docela pecku. Píšu to jako člověk, který Bohemce nefandí (z důvodů dědičné zátěže), je si ale vědom její důležitosti. Příslušnost k táboru Bohemians je projevem tradice hrdého loserství (nezaměňovat s nudným chcípáctvím, jež zamořuje tuzemské „cool“ filmy). Hrdý loser si je vědom toho, že nevyhraje, respektive jeho definice vítězství je jiná. Udržet si distanci od neuvědoměle směšného světa zdejších jednookých králů, nezadat si, ve střetu s nimi nevyhnutelně podlehnout, užít si přitom ale legraci - na úkor svůj i cizí.
Slavná tradice ho zavazuje ne k efektivitě, ale k osobitosti nebo alespoň usilování o ni. Nahlíží život realisticky - ví, že v něm nejde o nějaké body. Možná právě k Bohemce směřují biblická slova o posledních, kteří budou prvními. Chcípák život tráví nimráním se v sobě, pohlcen iluzí vlastní zajímavosti. Hrdý loser se vrhá do prohraných bitev na cestě k paradoxnímu vítězství.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
