PRAHA Filharmonii Brno, která se letos ujala čestného úkolu zahajovat festival, řídil její šéfdirigent Petr Altrichter. Dirigent měl před sebou precizně připravené, sehrané těleso s kompaktním zvukem, které jeho energická gesta na slovo poslouchalo. Nesentimentální, dynamické pojetí prosté patosu dalo partituře spád a jasné vrcholy. Muzikantsky vytříbené a konzistentní provedení brněnských filharmoniků možná nebude patřit k těm nezapomenutelným, ale festival zahájilo více než důstojně a připomnělo, že může směle konkurovat orchestrům metropole.
Skladba zahajovacího koncertu (slyšeli jej jak posluchači stanice Vltava, tak televizní diváci) je jednou z konstant a tvoří image Pražského jara. „Vzpomínám na rok 1968, to se Má vlast hrála často a měla silné poselství,“ řekl před zahájením festivalu dirigent večera Petr Altrichter. Podobným způsobem Má vlast zafungovala i na jaře 1990, kdy zazněla pod taktovkou Rafaela Kubelíka navrátivšího se z exilu.
Šestice programních skladeb, znázorňujících přírodu (Vltava, Z českých luhů a hájů) či mytickou minulost českého státu (Vyšehrad, Šárka) nebo jeho historické okamžiky (Tábor) je srozumitelná i bez textové opory. I proto patří části cyklu - především Vltava a Z českých luhů a hájů - k nejoblíbenějším kusům, které české orchestry vyvážejí do zahraničí, a nemohou chybět na kompilacích typu „best of Czech music“.
Celý cyklus se v zahraničí však uvádí zřídkakdy, Petru Altrichterovi se to přihodilo prý jen dvakrát. Vloni dílo s úspěchem nastudoval a třikrát provedl Jiří Bělohlávek s Berlínskými filharmoniky a letos je uvedl s orchestrem lipského Gewandhausu.
