Čtvrtek 18. dubna 2024, svátek má Valérie
130 let

Lidovky.cz

Máchův pozdní večer

Česko

Pravidelní návštěvníci kostela svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze zažívali ve čtvrtek 17. listopadu 1836 jistě překvapení. Věděli, že syn krupaře z domu naproti kostelu, ostatně také Ignác, náhle zemřel a že za něj bude pater Wagenknecht sloužit mši. Věděli, že mladík byl úspěšným studentem právnické fakulty. Někteří snad tušili, že psal verše, nebo ho viděli vystupovat v divadle. Účast na rekviem za duši mladého právníka je ale udivila: velký kostel byl plný a společnost úctyhodná a pestrá. Přišli profesoři z univerzity i z gymnázií, vlastenci v čele s Jungmannem, množství studentů a „četní ctitelé zemřelého“.

Básníkovo putování Počátky kultu Karla Hynka Máchy klade literární historik Pavel Vašák právě do prvních dnů po básníkově smrti. V řadě prací sleduje rozvoj jeho uctívání a postupné ustalování obligátních máchovských atributů: náš, český, národní, génius, básník, pěvec... Připomíná ale také, že za zkonvenčnělými přívlastky probíhal tichý boj o interpretaci Máchovy osobnosti: zjev v kontextu české literatury až nepatřičně originální, ale i její vrcholný reprezentant; koncentrát dobové romantiky, ale i tvůrce překračující hranice času a prostoru; „pěvec lásky“, ale i „básník metafyzických hlubin“. Trvalé zůstávalo povědomí o kvalitě díla - a také o tom, že básník se nám časem „vzdaluje“. Neboť konstantou české kultury a vzdělávání je už více než sto let i potřeba Máchu „přiblížit“ právě přítomnému světu. V ní spočívá smysl stále nových aktualizací, edic a inscenací. Různé publikace naplňují i dnes tuto potřebu různě:

Pomiňme Brabcův film Máj a jeho knižní deriváty. Jejich potřeba je jiná - vyrýžovat z uznávané značky kolik jen možno. Podstatnější výpovědí jsou kritiky filmu, které dokázaly přesně postihnout jeho naivitu, ale v pokusech pojmenovat skutečný Máchův význam se samy uchylovaly k banalitám.

Zpřítomnit básníka by spíše mohl kultivovaný výbor. Jenže třeba Justlův odeonský Lůnysvit je jen nepřehledným shrnutím Máchovy poezie před vydáním Máje. Pořadatel se ani nepokusil k torzovitým, za básníkova života většinou nevydaným veršům nabídnout orientující informace nebo možnosti čtení. A doslov naplnil tolika frázemi o „knížeti českých básníků“, o „napětí mezi snem a metafyzickým údělem bytí“, že čtenáře bezpečně odradí. Nebo vyděsí. Sotvakdo asi bude „zasažen náznakem básníkova tvůrčího ponoru, který se pozvolna klube z ulity tajemství“, nepřesnostmi v Máchově obecně známém životopise bohužel ano.

Dvojjazyčné vydání Máje (s německým překladem Waltra Schamschuly) sestavil Pavel Vašák obezřetněji. Na místo doslovu zařadil přehled významných českých a německých kritických ohlasů básně. Vnímavý čtenář si už po přečtení prvních recenzí z léta 1836, známé kritiky Tomíčkovy a posudku lipského časopisu Unser Planet, uvědomí nepřipravenost českého prostředí i kultivovanost recepce německé. Zatímco Tomíček si s mnohoznačností Máchových obrazů neví rady, německý recenzent právě v romantické ironii nalézá smysl básně. Škoda že reprezentativní česko-německou publikaci zvolí jako možnost čtení Máje málokdo.

Zkušebním kamenem máchovské recepce se ale stále zjevněji stává jiný text, Deník z roku 1835, vlastně jeho šifrované erotické pasáže. Druhá Vašákova kniha, Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, se pokouší tento aktuální prvek Máchova kultu uspořádat a usměrnit přesným přepisem textu, doprovodnými studiemi, rozborem šifry i vztahů mezi básníkem a společností. Například přednáška Romana Jakobsona, který už před pětasedmdesáti lety odmítal hledat v deníku senzaci („patnáctileté dívky ... čtou dnes věci povážlivější“), vyjadřuje i etický postoj. Zápisky typu „ráno onanie“ nebo „uvečer jsem ji pical dvakrát po sobě“ samy o sobě jistě nudí (Jakobson: „Mácha s klidnou epičností líčí své fyziologické úkony - erotické i anální. Únavnou šifrou zaznamenává s neúprosnou přesností účetního, jak a kolikrát ukojil touhu...“). Ale nenaplňuje děsem sám fakt, že Mácha měl potřebu to vše zapisovat - jako by se teprve v procesu psaní věci skutečně udávaly?

Tento deník je možná dobově jedinečným pokusem přiblížit se literaturou tomu nejsamozřejmějšímu, životu. Čtenářské hledání Máchy, které by se opřelo jen o něj, by se však minulo s podstatným směřováním básníka, které je právě opačné - s vůlí pojmenovávat to, co leží za hranicemi rozumu a smyslů.

Editoři Zdeněk Hrbata a Martin Procházka včlenili deník i do výboru Máchových Próz v edici Česká knižnice. V téměř dvousetstránkovém komentáři zasazují Máchu do kontextů evropské romantiky a kladou dobré otázky - skrze motivy času nebo putování hledají spojnice mezi jeho a naším světem. Ale v poznámkovém aparátu se básník neskrývá. Po jeho pročtení o Máchovi více víme, ale lépe mu neporozumíme. Rozumíme, jsme-li pozorní, lépe Vašákovi, Hrbatovi, Procházkovi...

Odborná reflexe postupuje vždy buď cestou analýzy, nebo syntézy, cestou pohledu skrze mikroskop, nebo dalekohled. Přirozená, „lidská“ dimenze je jí nepřístupná. Jenže právě takovou optiku máme celou dobu na mysli - jen ta nám umožní se s básníkem skutečně potkat, uvidět v jeho díle nezkresleně sebe samé. A tak, když nám Máchu nepřiblíží výbory, edice ani odborné práce, jsme nakonec nuceni vydat se za ním sami. To ale lze jen riskantní a namáhavou cestou osobního nasazení - čtením.

Putování za básníkem Jenže schopnost číst a rozumět čtenému není samozřejmá. Dosvědčuje to i zkušenost s vysokoškolskou četbou Máchových básní. Máj přece „každý četl“ - a přesto otázkou na téma prvního zpěvu básně studenty dokonale zmatete. Abyste přehlušili usedavé ticho, zkusíte dotaz přeformulovat. „O čem“ jsou tedy vlastně první verše Máje, ty nejbanálnější české verše „Byl pozdní večer - první máj - večerní máj -byl lásky čas...“? Po odpovědi, že „básník líčí krásy májové přírody“, jen spolknete zakvílení. Připomenete si, že čtenáři Máje dnes bojují nejen s vlastní nezkušeností, ale i s vrstvou rzi, kterou na básni nechal čas, a s pečlivým nátěrem frází, kterým ji vybavila společenská konvence.

A budete se ptát ještě konkrétněji: Co přesně znamená, že „o lásce šeptal tichý mech“? Jakým tajným bolem zvučelo „jezero hladké v křovích stinných“? A „břeh je objímal kol a kol“ - uvědomujete si, že to je gesto útěchy milenců? A co ta nešťastná luna, umírající láskou ke svému obrazu na hladině? Ale jak měla milovat jinak? Dál...

„Dál blyštil bledých dvorů stín...“ - znáte tu Sandburgovu pohádku o zamilovaných mrakodrapech? Jenomže v Máji se ty dvorce skutečně milostně dotýkají a splývají. Je přece pozdní večer: „...jak v objetí by níž a níž/ se vinuly v soumraku klín,/ až posléz šerem vjedno splynou.“ To znamená: v lásce. „S nimi se stromy k stromům vinou.“ Dokonce i to nejpomíjivější, vlny na hladině, existuje jen skrze lásku. „Vlna za vlnou/ potokem spěchá...“

„Vře plnou - v čas lásky - láskou každý tvor.“ Ano, je to jedno z nejerotičtějších míst v české literatuře. Jak to, že jste si to nikdy neuvědomili?

A uprostřed toho varu lásky, uprostřed objímání, dotyků a pronásledování, sedí „za růžového večera“ osamělá bytost. Jarmila. To je ta nejstrašnější samota. „Dívčina krásná, anjel padlý,/ co amarant na jaro svadlý...“ Co je to amarant?

A co se stane, když budete tak dlouho -a tak moc - na někoho čekat? Jak ho přivoláte? „Oko má v dálku napnuté...“; proč si myslíte, že to nefunguje? Vždyť po jezeře se skutečně „cosi blíží“. Jako by Jarmila pohledem opravdu něco přivolávala. Ano, je to magie; vy to neumíte?

Všimněte si ale toho „cosi“: nejprve jen mihnutí, „jak holoubátko sněhobílé“, potom určitější vjem - „lilie vodní“ a rychlé přibližování „co čápa vážný let“, až nakonec zřetelně „plachta“. Celá sekvence se opírá o reálný vizuální vjem. Pozorujete-li blížící se loď, vidíte také nejdřív jen „cosi“ bílého, až pak rozlišíte „plachtu“, „veslo“, „vodní pruhy“ a konečně „člunek“. Z něj vystupuje Vilém a Jarmila ho bezpečně poznává. „To on, to on! Ty péra, kvítí,/ klobouk, oko, jež pod ním svítí,/ ten plášť!“

Jak jistě musíte někoho poznat, abyste mu skočili do náruče? Verše, které poté následují, četl člověk v devatenáctém století s hrůzou a bolestí. Proč my je tak nečteme? Proč si neumíme uvědomit ten děsivý zlom? Čtenáře Máchovy doby se disharmonie dotýkala jako zraňující nepatřičnost. A jestli každý předmět i tvor nalézal partnera v lásce, milostný soulad, nemohla přece Jarmila zůstat sama. Výpravný popis Vilémova příchodu jen ujišťoval, že i její touha bude naplněna.

Anajednou „hrůzou se krev jí v žilách staví“ - Vilém není Vilém a ze tmy „tichými slovy“ promlouvá tajemný muž ve Vilémově plášti a klobouku, s Vilémovýma očima. Sen? Projekce? Rekapituluje strašnou historii, mluví o popravě a k dovršení děsu Jarmilu proklíná. V časech, kdy kletba opravdu něco znamená. A pak se ten první z monstrózních poslů v Máji otočí a bez dalších slov, v sekvenci opačné jeho příchodu („člun“ - „čáp“ - „lilie“) zmizí na jezeře.

V nastalém tichu uprostřed proměněného světa („vše lazurným se pláštěm krylo“) zůstává Jarmila - svedená, osamělá, prokletá. Krajina kolem i hlubiny šeptají její jméno. Pouze mezi prvním a druhým zpěvem chybí intermezzo a druhý začíná: „Klesla hvězda s nebes výše...“ Dívčin osud se uzavírá a vrkání „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“, kterým kompozičně uvědomělá hrdlička uzavírá její part, zní téměř nadbytečně, ironicky. Už víte, co je téma prvního zpěvu Máje? Zkušenému čtenáři náš popis nic nepřinesl. Ale tušíme, že víc je čtenářů nezkušených. A těm jsme chtěli připomenout, že právě jen čtení, pozorné a vnímavé, s respektem otevřené textu, ne jeho pozdějším výkladům, nás může přiblížit vzdálené básni. Že takové čtení má obnovující a očistnou moc. Jen ono říká, o čem skutečně Máj je - o lidech, kteří milují a kteří se nikdy nepotkají: Jarmila, Vilém i Hynek jsou v básni sami.

Přes všechno bohatství zvukových a rytmických korespondencí zůstává východiskem čtení Máje pozornost k významu slov. Čtení, které by zvažovalo každý verš a slovo, ostatně sám Mácha od svých čtenářů požadoval. Třeba v proslovu pocestného v úvodu Pouti krkonošské - „Však jak pravím pilně poslouchejte,/ neb jak slova jenom vypustíte,/ nikdy víc mně neporozumíte!“ Zustaň se mnou, neb chce večer býti Hynek (Ignác) Mácha od dětství bydlel vedle kostela svatého Ignáce. Na kraji Karlova náměstí je ale ještě jeden kostel, pražské Emauzy. Jméno připomíná evangelijní událost. Třetího dne po ukřižování se Ježíš připojil k zarmouceným učedníkům putujícím do vsi Emauzy. Nepoznali ho, ale pozvali poutníka k večeři: „Pane, zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Až když jim rozdával chléb, pochopili, kdo s nimi sedí.

Nejkrásnější z Máchových sonetů z roku 1833 („V hloubi citu kde mám slova vzíti,/ bych pronesl prosbu dosti jemnou?...“) ve chvíli úzkosti proměňuje pozvání v zoufalou prosbu: „... Pane, pane! pane!! zustaň se mnou!!/ Zustaň se mnou, neb chce večer býti!!!“ Slova v básni zaniknou zdánlivě bez ohlasu. Ale o osmnáct měsíců později, na cestě do Itálie, si někde za Budějovicemi Mácha poznamená: „Nápis na hospodě: Pane, zůstaň u nás, neb chce večer býti.“ Jako by vše vyřčené a napsané pokračovalo stále dál.

„Někdy tři čtyry slova jako uzavřená skříňka chovají v sobě celý poklad,“ připomínal prý Mácha Sabinovi. Slova biblického učedníka u něj zaznívají ozvěnou přes věky. A mohla by to být také slova prosby, kterou dnes tím, že se pokoušíme přiblížit Máchově poezii, posíláme my jemu.

***

Karel Hynek Mácha Máj/Mai Připravil Pavel Vašák za spolupráce P. Dvořáčka a M. Jähnichena. Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2006, 144 strany. Lůnysvit Připravil Vladimír Justl. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2008, 126 stran. Prózy Ediční příprava M. Stluka, uspořádání a komentář Zdeněk Hrbata a Martin Procházka. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, 478 stran. Pavel Vašák Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2007, 142 strany.

Podobizna Karla Hy nka Máchy (1810-1836) z almanachu Máj (1858)

„O čem“ jsou tedy vlastně ty nejbanálnější české verše „Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas...“? Po odpovědi, že „básník líčí krásy májové přírody“, jen spolknete zakvílení. Připomenete si, že čtenáři Máje dnes bojují nejen s vlastní nezkušeností, ale i s vrstvou rzi, kterou na básni nechal čas, a s pečlivým nátěrem frází, kterým ji vybavila konvence.

Konstantou české kultury a vzdělávání je už přes sto let potřeba „přiblížit“ Karla Hynka Máchu právě přítomnému světu. Odtud stále nové aktualizace a publikace jeho díla. Skutečně nám ho přibližují?

O autorovi| Václav Vaněk literární historik a vysokoškolský učitel

Autor:

Kdy dát dětem první kapesné a kolik?
Kdy dát dětem první kapesné a kolik?

Kdy je vhodný čas dávat dětem kapesné a v jaké výši? To jsou otázky, které řeší snad každý rodič. Univerzální odpověď však neexistuje. Je ale...