Styl Iana Fleminga, tvůrce agenta 007, je dokonalým ztělesněním čisté modernosti, jejíž bezděčnost nemá téměř nic společného s definicí modernismu ve smyslu literárního hnutí.
Veden rozumným a minimálním přesvědčením, že život není sám o sobě nic dobrého, Fleming stvořil své alter ego ze směsi hédonismu a neukojitelné znuděnosti. Řečeno s pohoršeným článkem ještě levicového Paula Johnsona (jsme v roce 1958), Bond přináší jen „sex, snobismus a sadismus“. Taková devíza slibuje dobré čtení téměř automaticky, jenže Fleming nabízí něco navíc: psaní, jehož popisná plochost není nedostatkem, ale stylistickým prostředkem.
Mechanikou svého myšlení i své sexuality je Bond nejvíce ze všeho mužským rubem Madame Bovary a není divu, že dějově obstarožní (a opravdu ne „špionážní“) romány předjímají velmi současnou syntézu touhy po dobrodružství s chudobou obraznosti.
Jdi za svým osudem Povýšena na klíčový stylistický prvek a provázena řemeslnou zručností, plochost jako by znemožňovala tradiční kritický soud. Je snadné chválit, či hanět obsah či absenci obsahu těchto knih; je mnohem obtížnější jasně rozhodnout, zda jsou dobře, či špatně napsané. Tak jako většina autorů moderní prózy, Fleming je navíc až fantasticky nevyrovnaný. Proslavil se pak spíše svými propady, včetně povinných výčtů luxusních značek jako rozprašovačů řídké atmosféry (Fleming mimoděk stvořil strategii, kterou převzal filmový průmysl a na literárním poli zdokonalil Bret Easton Ellis). Vedle občasného bití, polosvlékání a střídmého bičování se musí objevit i protipól značkové slasti: Bondova rozjímaní na téma „obyčejných lidí“, jejichž jádro shrnuje známá pasáž Srdečných pozdravů z Ruska: „Jdi za svým osudem, přijmi ho a buď rád, že nejsi druhořadý prodavač aut či bulvární pisálek, naložený v alkoholu a nikotinu.“
Spisovatel John Lanchester spočítal, že Bond, takto meditující na palubě letadla do Istanbulu, stihl cestou pozřít dva koktejly Americano, dvě sklenky likéru Ouzo, dvě suchá martini a půl lahve klaretu: co přesně, ptá se správně Lanchester, může Bond myslet výrazem „být naložen v alkoholu“?
K takto osvěžujícím otázkám nevybízí Sebastian Faulks v Pekle pro zvané. Záložka knihy, balancující na hraně pleonasmu, slibuje „mistrovské pokračování Bondova dědictví“, sepsané ke 100. výročí narození Iana Fleminga. Cudně již mlčí o tom, že jde o dvaadvacátého „nového“ Bonda a že na oživování Flemingovy postavy se podílel například Kingsley Amis.
Faulks se rozumně nesnaží Bonda aktualizovat - děj je situován do roku 1967 a protivníkem je geniální šílenec, usilující o zničení dekadentního Západu. Knize, jejíž rychle ubíhající děj připomíná literární verzi staršího dobrodružného filmu, není vlastně co vytknout. Flemingův téměř neviditelný styl v ní ale nenajdeme. Schází nejen Bondův masochismus, ale i zdánlivá misogynie, která je výrazem obecné nedůvěry k člověku jako živé bytosti.
Peklo pro zvané dokládá, jak obtížné je napodobit neutrální povahu Flemingova psaní, související s konkrétní fází vývoje (či konce vývoje) literatury. Chuť velkého světa a pachuť jeho vyschlého obrazu vytváří u Fleminga zvláštní směs, jakousi látku volající po pietním uchování i čerstvém vyprání. Její vůně je dána časovým odstupem a nelze ji záměrně vzkřísit.
HODNOCENÍ LN *****
Sebastian Faulks: James Bond - Peklo pro zvané
Přeložil Ivan Němeček XYZ, Praha 2008, 283 strany
