Nedávno se po rekonstrukci otevřela veřejnosti vila s ateliérem sochaře a vizionáře Františka Bílka. Praha tak získala – po domě ing. Františka Müllera od Adolfa Loose a Karla Lhoty ve Střešovicích – další objekt, který si mohou lidé prohlédnout doslova od sklepa až po podkroví. V Bílkově vile najdou také expozici jeho soch, grafik, obrazů a především veškeré vnitřní zařízení, které si tento čelný představitel symbolismu sám navrhl – od klik a kování přes lampy až po nábytek. Jak je dnes u podobných objektů obvyklé, nechybí ani knihovna, depozitář, infocentrum a přednáškový sál. Citlivě byla atelierem SÚRPMO obnovena i asketicky řešená zahrada s oplocením. V okolí Bílkovy vily, postavené v letech 1910–1911, se však nachází řada dalších cenných staveb a vlastně celý urbanismus této nevelké enklávy je velmi zajímavý. Zvu vás tedy na malou procházku.
Území bašt spadalo původně do tzv. hradebního obvodu. V této oblasti, vymezené na východě Letenskými sady a na západě areálem C&K Kadetní školy (dnes ministerstvo obrany), bylo v tereziánské době postaveno několik bastionů. Ty měly být na začátku druhé dekády minulého století zbourány, terén srovnán a zastavěn. Anglická inspirace Mladí architekti městského stavebního úřadu Vlastislav Hofman a Vladimír Zákrejs ale naštěstí prosadili alternativní řešení: čtyři bastiony zde ponechat včetně významné památky Písecké brány a sousední kaple. Na baštách pak při křivolakých uličkách postavit domky – izolované i řadové – s malými zahradami. Tady se projektanti inspirovali anglickými zahradními městy, která u nás v té době propagovali architekti Jan Kotěra, Rudolf Wels nebo Rudolf Stockar. Nápad se podařilo prosadit. Na projektech jednotlivých staveb se podílel vedle sochaře Bílka také Kotěra se Stockarem, dále profesor pražské techniky Alois Čenský, slavný vídeňský architekt Friedrich Ohmann (ten byl Kotěrovým předchůdcem na postu profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy), jeho žák Ladislav Skřivánek, Kotěrovi žáci Josef Gočár a František Kavalír, dále František Roith, Antonín Ausobský a další.
Na baště sv. Tomáše a v přilehlé Gogolově ulici zaujme jednak dvojdům Rudolfa a Jaroslava Stockarových v anglickém stylu, s drsnou omítkou bez dekorací a obloukovým portálem z bílých cihel, jednak dvě Čenského vily s výhledem do Letenských sadů. Další bastion sv. Ludmily leží západně od Chotkovy ulice. V něm je nejvýraznější stavbou Kavalírův dům se Štursovým reliéfem nad vstupem a vila Emila Králíčka s kubistickým portálem. Na domě stavitele Františka Schlaffera jsou hezké fresky Ládi Nováka s vojenskými motivy. V přilehlé Mickiewiczově ulici najdeme především Bílkův vlastní dům, v mnoha směrech originální. Jednak cihelným průčelím s egyptskými sloupy a plochou střechou, jednak složitou symbolikou, na jejíž popis zde nemám místo, ale zájemcům doporučuji stať Jindřicha Vybírala v knížce, která je prvním dílem bílkovské řady a jež právě vyšla v nakladatelství Arbor Vitae.
Takhle žila střední třída Také další – tentokrát řadový dům – v této ulici byl navržen Bílkem. Nebyla to ostatně žádná výjimka, neboť tento symbolista měl k architektuře vždy blízko, jak o tom svědčí četné studie a také několik dle jeho návrhů realizovaných staveb – v rodném Chýnově, Táboře nebo Ronově. Měla-li vlastní vila symbolizovat léto, pak dům dalšího propagátora zahradních měst dr. Procházky je dekorován motivy podzimu. Řadu tzv. kotážových (z angl. cottage) domků pak ukončují dvě stavby Jana Kotěry s reliéfní výzdobou Stanislava Suchardy. V jednom z nich krátce bydlel prezident Masaryk se svou chotí, což připomíná busta Charlotty Masarykové od Vojtěcha Suchardy.
Třetí bastion sv. Jiří najdeme až za Píseckou branou. I on byl zastavěn v letech 1910–1914. Nejvýznamnější stavbou je zde modernistická vila architektů Theodora Petříka a Karla Roštíka hned u Písecké brány. Konečně v Tychonově ulici vyniká kubistický dvojdům Josefa Gočára. Zbývající bastion sv. Maří Magdalény – ten nejvýchodnější s výhledem na město – byl zastavěn nejpozději a okupuje ho jediná budova – neobarokní Ohmannova vila pro politika Karla Kramáře, dokončená až po první světové válce.
Většina stavebníků na hradčanských baštách byla představiteli střední třídy. Patřili k nim právníci, lékaři, architekti, spisovatelé i výtvarníci. Je to unikátní enkláva, která si do dnešní doby zachovala původní ráz. Za první republiky pak v Praze našla důstojné pokračovatele: velkoryse řešeným zahradním městem byla především střešovická Ořechovka, jejíž urbanistický koncept vypracoval na počátku 20. let další Kotěrův žák Jaroslav Vondrák.
***
Hradčanské bašty jsou unikátní enkláva, která si do dnešní doby zachovala původní ráz
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, historik a architekt
