Máme za sebou další smutnou sérii tuzemských filmů, kterým se publikum obloukem vyhnulo. Mladičkému Tomáši Řehořkovi se podařilo vydupat ze země celovečerák Proměny, u něhož se postaral o scénář, režii, kameru, střih i malou roličku.
Talent, kterým bychom se měli v mezinárodním měřítku vytahovat, však nespravedlivě dostihlo rčení „devatero řemesel, desátá bída“: Proměny zmizely z žebříčku nejnavštěvovanějších filmů českých kin sotva pár týdnů po premiéře.
Podobným případem je dokument Občan Havel přikuluje o „kariéře“ bývalého prezidenta v pivovaru, o vzniku jeho hry Audience a o době, kdy srdnatost jedněch groteskně kontrastovala se srdci v kalhotách druhých. Malý film s velkým přesahem, který by učitelům, tápajícím v tom, jak vyučovat o normalizaci, vytrhl trn z paty a řekl spoustu věcí za ně.
Ve škole jsme promítání místo výkladu milovali ne proto, že jsme si mohli schrupnout, ale protože jsme se věci mohli dozvědět jiným způsobem. Jeden obrázek prý vydá za tisíc slov. Film by pak mohl vydat za tisíc obrázků.
Slovensko-český Nedodržený slib, skutečný příběh židovského kluka z 2. světové války, má oscarový potenciál. Že na něj u nás za první víkend přišlo 1717 diváků, je výsměch.
Na jiné bijáky se přitom vesele chodí. Problém může ležet v tom, jak se diváci rozhodují. Nejsilnější demografická skupina návštěvníků kin - mladí od osmnácti do třicítky - už totiž téměř nepamatují dobu před multiplexy, kdy film nebyl jen výplň mezi „šopováním“ a večeří v pizzerii. Lidé vyráželi na konkrétní film a nerozhodovali se až u pokladny.
Neznám snad nikoho, kdo by si dnešní českou filmovou produkci pochvaloval. Dobré filmy přitom vznikají - ale málokdo je vidí. Platí tady stejné pravidlo jako v politice. Kdo nechodí volit, nemá „mandát“ na politiku nadávat. A kdo do kina chodí jen na jistotu, nemá nárok si na český film stěžovat.
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
