Pokud by se vyhlašoval americký autor, k němuž se evropští spisovatelé po roce 1989 nejvíce hlásili, povídkář Raymond Carver (1938–1988) by jistě patřil ke žhavým favoritům. Mluví o něm německá prozaička Judith Hermannová, patří mezi oblíbence Zdeňka Svěráka, naposledy byl zmíněn v souvislosti s knihou chorvatské básnířky Tatjany Gromači...
Nejenže jsou povídky Raymonda Carvera pozoruhodné, ale možná ho většina autorů také četla na začátku 90. let, v teenagerském věku. A je pravda, že ať je to jakkoliv, knihy čtené v tomto období člověku zůstanou na „harddisku“, nehledě na jejich kvalitu. Navíc, co se týče zemí bývalé východní Evropy, propukla tehdy literární angloamerikanofilie. Ale pokud zůstane na harddisku Raymond Carver, rozhodně to není špatné. Kdo by zapomněl na jeho povídky Tlouštík, Proč si nezatančíte?, O čem mluvíme, když mluvíme o lásce, Bažant, Vlak nebo Vy jste doktor?.
Kdo by i po letech neslyšel ozvěnu silných pasáží těchto povídek. Třeba to, co říká Fran na konci Peří: „Miláčku, dnes to do mě můžeš pustit.“ Nebo komentář fackovací scény v závěru Bažanta: „,Pane jo, ta mu to ale dala sežrat, co?‘ ozvala se jedna servírka. ,Dostal parádní kopačky.‘ ,Ten to s nima neumí,‘ prohlásil řidič náklaďáku, který všechno sledoval. ,Měl by se otočit a pár pořádnejch jí ubalit.‘“
V doslovu k českému výboru Katedrála Josef Jařab o carverovské povídce píše: „Eroze lidských životů je rutinní záležitost. Láska je něco pomíjivého a křehkého, podobně jako další citové vazby mezi blízkými. Lidé vlastně ani nejsou schopni chápat hloubku svých krizí, protože neznají příčiny...“
Příběh Raymonda Carvera je pak poučný i v tom, jak ukazuje, že to, jak se člověk vidí – nebo jak se vidět chce –, často vůbec neladí s tím, jak je nahlížen. Americký povídkář se tak viděl spíše jako básník. Jenže – alespoň dnes se to tak zdá – se mýlil. Vedle českých povídkových výborů Katedrála a Buď, prosím tě, zticha vyšel v roce 2001 také soubor Carverových básní Ultramarín. Velký ohlas ale nezaznamenal.
Tato kniha poněkud komicky obsahuje nejen doslov druhé manželky Tess Gallagherové – ale rovněž její básně. Víme, co jsou vlastnice autorova odkazu schopné napáchat... Nicméně takovou péči zažívaly už Carverovy povídky. Měsíčník Host přinesl v roce 1999 text D. T. Maxe s názvem Posmrtný život Raymonda Carvera, jenž ukazuje, jak výrazný podíl měl na autorově pověstné úsečnosti redaktor Gordon Lish.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
