Architekt, průvodce Šumnými městy a spoluzakladatel
divadla Sklep David Vávra (51) věří, že mniši v trapistickém klášteře nám mohou
vymlčet tolik potřebné ticho a že
slávu nejlíp vyléčí zesměšnění.
Fascinují ho disciplinovaní Japonci a dvakrát
za měsíc chodí do kostela. Doma k evangelíkům
a na chalupě ke katolíkům.
Když mi byly čtyři roky, viděl jsem tatínka rýsovat u stolu a řekl jsem, že bych chtěl být architektem. Ale jestli jím opravdu jsem, to musí posoudit ti, kteří žijí v domech, které jsem navrhl.
Všechno ke mně přicházelo požehnaně. Maminkou jsem byl vychován ve víře a přirozeně to narůstalo od víry v Ježíška po víru v Ježíše. Chodím do kostela asi dvakrát za měsíc, doma k evangelíkům a na chalupě ke katolíkům.
Nelze si stěžovat, když vidím, jaký život tu zažíváme, v té šťastné části světa. Boží přítomnost se snažím vnímat denně. Strach mám hlavně z vlastních chyb, z vlastního selhání, to se bude řešit jinde, ale kdybych se narodil a někdo mi usekl ručičky, tak bych o boží existenci nebyl tak přesvědčen. To jsou ty nelogičnosti, které člověk nechápe, tu nespravedlnost, která krouží kolem zeměkoule.
V mládí jsem pil jako většina mých přátel, ale potom jsem se napil vody z Nilu, dostal jsem žloutenku a na chvíli mě úplně přešla chuť. Já věděl, že tu vodu nemám pít, ale v ten okamžik se to nedalo společensky odmítnout. Napil se také výtvarník Kryštof Trubáček, který už tu bohužel není. To bylo možná takovým znamením, abych tolik nepil. Alkohol je radost, ale musí se s ním zacházet opatrně.
Nejvíc mě poznamenal půlroční studijní pobyt ve Francii. Musel jsem se poprvé starat sám o sebe, měl jsem problémy s bydlením a málo peněz, ale hlavně jsem poznal úplně jinou společnost, než na jakou jsem byl zvyklý. Bolševismus na nás nekladl žádné pracovní nároky, takže většinu času jsme mohli věnovat kolektivní zábavě, což v té západní zemi, o které jsme snili jako o ráji, nebylo, tam byla společnost individualistická. Jednou jsem měl dojem, že jsou všichni lidé umělí, protože se mi zdálo, že mě nevnímají. Myslím, že to bylo z toho osamění, protože všechno mělo nakonec banální logické vysvětlení, ale já si potřeboval navodit iluzi toho, že se něco děje.
Chyběla mi blízkost rodiny a přátel, i když jsem měl na dosah všechno vědění a v rámci studia jsem mohl cestovat po celé Francii. Byla to schizofrenická situace. Uvědomil jsem si, že jak byl komunismus nesnesitelný, tak umožnil lidem zažít kolektivní přátelství. A moje generace měla veliké štěstí, že se dožila i té svobody, protože teď můžeme konečně smysluplně pracovat.
Když se člověk stane sirotkem, to je silný bolestný zážitek. Matka umírala dlouho, ale i ty poslední dny strávené s umírajícím člověkem, kdy tělo už odchází a ducha zbývá jenom špetka, jsou cenné a mají smysl. Odsunuli jsme smrt jako něco nemravného, ale je součástí života tak jako narození. Potom je tajemství. Je to smutné, ale ne tragické.
Pocítil jsem tenkou hranici mezi životem a smrtí. Usnul jsem za volantem, s manželkou a dvěma prvními dětmi. Sjeli jsme ze silnice, udělali dva kotrmelce, minuli kamennou zeď a skončili ve křoví. V rádiu právě Knížák zpíval Věřím na čerty a anděly, vylezli jsme živí a zdraví, vyfotili jsme se a já jsem nakreslil, jak čerti obracejí auto do příkopu a andělé ho vynášejí. Potom se zjistilo, že manželka je těhotná, takže jsme vlastně byli také na hranici nového života a smrti.
Sláva je příjemná i obtěžující. Ale kdybych si to nezavařil, tak to nemám, nemůžu proti tomu říct ani slovo. Má to tu výhodu, že člověk může někdy něčemu pomoct. Když Šumná města přispějí k tomu, aby se zachránil nějaký dům... Sláva samozřejmě stoupá do hlavy, jsou trapné chvilky, ale život je tak směšný, že když je člověk zesměšněn, hned se z toho vyléčí. Sláva je dobrá k tomu, že se musím víc ovládat. Člověk bojuje s potřebou požitků. Nedostižným ideálem je nemít nic. V Izraeli na poušti jsem zažil pocit naprosté svobody a nezávislosti, na všem, dokonce i na rodině. Kráčel jsem pískem a cítil sounáležitost s celým světem, všemu jsem rozuměl, zapadalo slunce a čistota toho nezařízeného „ničeho“ dávala pregnantní odpovědi na všechny otázky. Tento nesmírně cenný vnitřní klid jsem si přivezl domů a říkal jsem si, že mi ho už nikdo nevezme. Vydržel asi čtrnáct dní. Společnost člověka uhlodá, že zase reaguje hystericky a řeší věci nehodné pozornosti, ale od té doby se nade mnou vznáší tento zážitek z nerušeného, nerozmělněného bytí.
Nejtěžší v životě je uvědomit si, jak máme život lehký, a být za tu lehkost vděční.
Já nestál před popravčí četou ani mě nevyhnali z domova, možná jsem někoho urazil, choval se trapně, ale pokud si to člověk uvědomí a projde sebepoznáním, věřím tomu, že následuje odpuštění.
Japonsko považuji za ideální společnost, mě fascinuje, jak se 120 milionů lidí domluví, že se k sobě budou chovat slušně. Znamená to ovšem, že provádějí svěřený úkol na 120 procent. Jeden třeba hlídá celý den na ulici, aby lidi nezakopli o vyčnívající kanál, jiný ukazuje prstem, že máte zahnout za roh. Ovšem když zklamete, zbývá vám jenom harakiri.
Rozčiluje mě lidská bezmoc, jako v té písničce Indickým dětem hlad nezaženu. Ale měl jsem nedávno silný zážitek v jednom trapistickém klášteře u Tachova, kde hlavní formou komunikace s lidmi je mlčenlivá motlitba. Mniši tam vymlčují ticho, které naší zahlučněné společnosti chybí. Řeklo by se, že je to k ničemu, ale já si myslím, že takhle se vyvažuje nesoulad světa. Když je člověk tvůrcem pozitivních hodnot, vyvažuje tím ty negativní.
Absurdita světa je nejkomičtější. Rozesmějí mě situace, kdy jsem já nebo někdo z přátel zesměšněn, třeba když říkám nějaká zásadní moudra a současně spadnu do žumpy.
Nejdůležitější na světě je pro mě šance žít s bonusem lásky a ten bonus nezkazit.
