V představení Vlajek na věžích najdeme příklady režijně i herecky promyšleného, správného vytváření jevištní atmosféry pomocí drobné episody i v živém, bohatě rozrůzněném a promyšleném, režijně komponovaném a herecky ztělesněném chování komparsů. Tak například hned v prvním obraze jeden z chodců, na kterého Váňa zavolá: „Máte špinavé boty, občane!“ zahrál svůj výstup s takovou životností a humornou pravdivostí, že zkratkou okamžitě navodil atmosféru doby i příběhu. (...) Méně se povedl herci (Hynek Němec) i režisérovi milicionář. Jen vstoupí na jeviště, hned pocítíš, jak je neuvolněný, vytrhneš se z pravdy, z atmosféry děje a začínáš sledovat herce, místo abys viděl jen a jen milicionáře. Bylo by nespravedlivé označit tento výkon za špatný. V prvním a posledním jednání má herec milé a sympatické místo, kdy provede bleskový odborný hmat, kterým zabrání zatčenému v útěku! (...) Výtky zaslouží i režijní a herecké nedbalosti v hereckém jednání a dialogu vážně rušící atmosféru představení. Tak například Jaroslav Moučka zbytečně kazí pěknou, směle a jadrně tesanou postavu Baňkovského, která patří k nejlepším postavám, tím, že si nedal práci, aby se někoho zeptal, jak se dělá pravoslavný kříž. Je to smítko, a přece vadí. (...) Divadlo československé armády obohatilo repertoár pražských divadel o hru a inscenaci velké a trvalé hodnoty.
Sergej Machonin: Vlajky na věžích. Divadlo 1954, č. 4
