Před týdnem vyšel na tomto místě článek Miloše Čermáka Přes matematiku k duševní kondici (LN 11. 11.), kterým se vracel ke generálce státních maturit. Dnes s ním polemizují dva odborníci na vzdělávání.
Mnozí lidé nejedí špenát. Často proto, že se s ním setkali ve školní jídelně, nebyl dobrý (i když tu a tam to někomu chutnalo)… a dojíst museli. Zkuste ale špenátové listy (nikdy ne protlak!) se smetanou a vlašskými ořechy nebo ve špenátu rozvařte sardelky a přidejte kapary (můj vynález) – skvělá jídla. Kdybych jako dodavatel špenátu chtěl zvýšit jeho spotřebu, mám dvě cesty. První: ve škole vařit špenát co nejčastěji, dbát na to, aby se dojídalo, a třeba i hodnotit školy a děti podle množství snědeného špenátu. Druhou: přijít s jinými recepty, vařit špenát tak, aby dětem chutnal.
Každý vidí, že první cesta je kontraproduktivní. Dětem špenát znechutíme a nikdy si ho pak doma neuvaří. Ale přesně to navrhuje Miloš Čermák u matematiky: přísnost, dril, a když to děti nebaví, nastavíme kritéria a budeme děti i školy hodnotit podle výsledků státní maturity. Ani líní, ani hloupí Jinak s ním v mnohém souhlasím: matematika je krásná, je skvělým prostředkem pro rozvoj myšlení, cvičí koncentraci, vytrvalost, představivost i schopnost řešit nestandardně nestandardní problémy. To vše ale jen tehdy, když žáci pokládají výuku matematiky za smysluplnou. Napsal bych jednoduše, že to musí žáky bavit, ale zastánci biče na lenochy by mi jako obvykle podsouvali názor, že škola má být jen zábava, případně, že si tam děti mají jen hrát. A v tom je právě to nedorozumění, které se pak projeví třeba v tom, že Miloš Čermák píše o lenoších, kteří se matematiku nechtějí učit, protože je to moc práce.
Nejde o lenost, jde o nechuť dělat něco, v čem nevidím smysl, co mi nepřináší žádné uspokojení ani radost, ale jen opakovaný pocit neúspěchu a vlastní nedostatečnosti, z které nevidím úniku. Když naopak vidíme smysl, překonáme i velké obtíže. Děti i dospělí.
Mně matematika vždycky šla a měl jsem dobré učitele, matfyz mě bavil. Takové štěstí má ale u nás málokdo. Znám řadu lidí, kterým to skvěle myslí, jsou vytrvalí, umějí řešit problémy. Ale neumějí pořádně ani procenta, natož kvadratické funkce. Děsí je představa, že by měli maturovat z matematiky, a pokládají za nesmyslné, aby se matematika stala pro kohokoliv překážkou v dalším vzdělávání či kariéře. Rozhodně nejsou líní ani hloupí! Doufám, že se někteří i ozvou.
Problém není ani v matematice, ani ve špenátu. Problém je v tom, jak se navaří a servíruje. Nedávno vyšel v Lidovkách moc pěkný rozhovor s Milanem Hejným, profesorem didaktiky matematiky. Ten říká, že „škola ničí přirozené matematické nadání“ (Nevnucujme dětem náš způsob myšlení, LN 9. 11.). Ano, často ničí a spoustu lidí přivede k mylnému přesvědčení, že se matematiku nemohou naučit. A doživotně jim ji znechutí.
Příklad ze základní úrovně z generálky na státní maturitu to ilustruje dobře: Přímka p procházející bodem A = [0; 2] má směrový vektor
= (1; -1). Vyberte odpovídající rovnici přímky p.
S výjimkou pár set lidí, kteří se matematikou živí, to nikdo v životě nepotřeboval (zkouška na vysoké škole není život). Naprostá většina nikdy nevěděla, k čemu to je, a dnes ani neví, o co jde. Ale to by se dalo prominout, kdyby takové příklady vedly k rozvoji myšlení. Zde to však dobře zvládne i žák, který má postupy „nacvičené“ bez valného porozumění. Chyba není v práci učitelů, ti cíle výuky neurčují. Příčina je v celkově špatně nastavené koncepci a pojetí výuky matematiky. V roce 1995 byli naši žáci osmých tříd podle mezinárodního šetření TIMSS v matematice šestí, těsně druzí v Evropě. Hlavní vadou na kráse bylo, že měli ze všech čtyřiceti sledovaných zemí matematiku nejméně rádi. Už tehdy jsem psal, že to je problém. Nikdo si toho nevšímal. Cíle ani pojetí výuky matematiky se nezměnily. Náš propad ve výsledcích v roce 2007 patřil k největším, obliba matematiky se ještě dále snížila.
Navrhované řešení je špatné Miloš Čermák má pravdu, když píše, že matematické vzdělávání je důležité a jeho současná úroveň nízká. Mýlí se ale v příčinách, a proto i v navrhovaném řešení.
Jeho názor bohužel není ojedinělý, stejný zastává většina lidí, kterým matematika ve škole šla, a také Společnost učitelů matematiky JČMF. Ano, to jsou právě ti lidé, kteří měli a stále mají největší vliv na pojetí výuky matematiky a kteří podporují povinnou maturitu z matematiky. S matematikou neměli problém (špenát jim chutnal), ale neumějí si představit, že jiní lidé myslí jinak, že recept vhodný pro ně se nehodí i pro ostatní. Nehodí!
I když toho nejspíš o matematickém vzdělávání u nás vím o hodně víc než Miloš Čermák, i to, co píšu, je jen hypotéza. Ale hypotézy by pro rozhodování o tom, jak se bude zacházet s našimi dětmi, neměly stačit. Natož aby se vycházelo jen z osobních dojmů. Pokud bychom skutečně chtěli problém nízké úrovně matematického vzdělávání řešit a vyřešit(!), měli bychom začít tím, že skutečně analyzujeme jeho příčiny. Bezhlavé a nepromyšlené akce (jejichž návrhy se z ministerstva školství jen hrnou) mohou jedině uškodit.
***
Problém není ani v matematice, ani ve špenátu. Problém je v tom, jak se navaří a servíruje.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTEFFL, ředitel společnosti Scio Autor absolvoval s červeným diplomem na MFF UK obor matematika, nyní je ředitelem společnosti Scio, s. r. o., která se zabývá mj. zjišťováním výsledků vzdělávání
