Černý kontinent uvrhují do chudoby jeho vlastní elity, nikoli dědictví kolonialismu
Říká se, že návštěva Afriky vyvolá jeden ze dvou druhů reakcí. Buď se člověk vrátí nadšený, nebo znechucený. Láska, nebo odpor, nikdy ne lhostejnost. Po třetí návštěvě černého kontinentu vím, že se budu vracet, jak jen to půjde.
Čtyři Afriky
Vrátil jsem se z Keni, a budu tedy vzpomínat na tuto zemi. Když řeknu „čtyři Afriky“, mám na mysli lidi, způsob jejich života, jak jsem ho poznal doslova letmo.
Nám nejbližší by byl nejspíš městský život. Centrum Nairobi připomíná centrum města amerického typu. Čtyřproudé dálnice, vysoké budovy ze skla a oceli. Nikde nevidíte bílou tvář, jen Afričany – dobře oblečené, zřejmě mohovité. V Nairobi uvidíte vilové čtvrti, honosné domy obehnané zdmi s žiletkovým drátem na hřebeni. Jdete po chodníku a Afričané vás nevidí. Dívají se skrz vás. To je Afrika elity.
V Nairobi je Kibera, největší chudinský slum Afriky. Živoří tu sedm set tisíc lidí. Návštěvník Keni se do takové čtvrti neodváží. Z médií máme tedy představu, co se v Kibeře a jiných slumech Afriky děje. Ochotně opakujeme, že je to dědictví kolonialismu a rasové segregace. Je nám divně u srdce, když slyšíme, že ve slumech žije na světě miliarda lidí, tedy třetina městského obyvatelstva. A bylo mi divně u žaludku, když jsem pak zahlédl v Nairobi na letišti katolického preláta s fialovou čepičkou na ušlechtilé hlavě. Převládající stanovisko katolické církve v této převážně katolické zemi označuje používání kondomů za smrtelný hřích.
Pořád ještě existuje Afrika tradiční. Za jistých okolností ji lze také navštívit. Ve vesnici Masajů jsem byl třikrát, poprvé před dvěma lety, podruhé (dvakrát) letos. Vybavoval jsem si ideologické teze zelených věrozvěstů. Ano, tihle lidé žijí v souladu s přírodou. Nemají elektřinu, a pokud zahlédnete na něčí ruce hodinky, pak slouží jako náramek. Nejdou, baterka se jim dávno vybila. Masajové na ostrově v jezeře Baringo jsou rybáři, to je výjimka. Obvykle jsou to pastevci. Zvěř žije uprostřed vesnice. Všudypřítomný trus je součástí materiálu pro stavbu domků bez oken, ve kterých je otevřené ohniště. Kouř jde dveřmi a dírou ve stěně. Oční problémy jsou chronické, na očích čtyřicetiletých starců a stařen vidíte šedavé mázdry zákalu. Jak je to s padesátiletými, se nedozvíte. Nejsou. Tak dlouhověké lidi nepotkáte. Na pohled je to velice poutavé a připadáte si jako doktor Emil Holub. Úžasná je hudba, hraná na drnkací nástroje, úžasný je zpěv, úžasné jsou tance. Díváte se na to jako na obraz namalovaný na vodě. Zafouká vítr, rozčeří hladinu a bude to pryč. Každá návštěva z jiného, tedy našeho světa čeří vlnky. Nahé děti si dávaly ručky k očím, ze kterých teče hnis, lačně nasávaný mouchami, a hrály si na fotografa. Snad tyhle děti nebo jejich děti (přijde to brzy) budou hledat cestu pryč. Povede na hlavní třídu Nairobi, kde jsou obchody Hugo Boss a Versace, anebo do Kibery? Už blízké roky přinesou odpověď.
Čtvrtá Afrika. Uvidíte ji podél chodníků předměstských ulic a kolem silnic. Silnice jsou rozmlácené, s širokými prašnými krajnicemi. Často se tudy předjíždí, dvojí až trojí předjíždění není výjimka, a že někdo jede v protisměru, nevadí – řidiči se vyhnou, vyhoví si. Obrovská mračna prachu zvedají všichni, a když si oblaka sednou, vidíte domky a budky a kypivý život kolem nich. Je to ekonomika na elementární úrovni. Bedýnka a na ní meloun a čtyři klasy kukuřice, to je obchod se zeleninou, zřejmě majitele uživí. Židle, žena na ni posadí zákaznici a stříhá jí vlasy, to je kadeřnictví. Každých padesát metrů opravna jízdních kol. Kola slouží i jako taxíky. Takové kolo má na nosiči za sedlem polštářek. Zákazník v obleku a kravatě, v jedné ruce aktovku, v druhé mobilní telefon, usedne a veze se. Nechce se věřit údaji, že jízdné je deset šilinků na pět kilometrů. To jsou naše tři koruny. Když je budek a domků víc, je to městečko. Falešné štíty a na nich honosné nápisy: Paradise Hotel. Za oknem visí kýta a nad vchodem rukou napsaný nápis: Farmer’s Butchery. Jinde čtete Fine Touch Salon. Trochu připomíná scénu z westernu. Jenže v tom je ta ošidnost. Western, tedy primitivní podmínky z dob „dobývání Západu“, zachycuje obrovskou dynamiku. Dřevěná městečka brzy ustoupila zděným a ekonomika motyky a hoblíku byla zahrazena ekonomikou tovární výroby. Tahle „čtvrtá Afrika“ je na pohled veselá a čilá. Žádné mouchy v očích, žádná nafouklá bříška. Máte pocit jakési prosperity na specifické úrovni – blahobyt je vždycky poměrný. Jen ta dynamika aby se dostavila. Když se dozvím, jak obrovská část plochy státu fyzicky patří třem bývalým prezidentům a že zlepšení podmínek v Kibeře brání mimo jiné i majitelé oněch brlohů, kteří tu (relativně) bohatnou z nejchudších, pak teprve mě jímá ta opravdová skepse vůči budoucnosti. Řeči o dědictví kolonialismu se dobře poslouchají na mezinárodních konferencích o pomoci třetího světa, pořádaných v luxusních hotelech. Skutečné žáby na prameni jsou v přítomnosti. Že Afriku rdousí a do chudoby ji uvrhují její vlastní elity.
Mnohdy i na velmi, velmi „low level“ stupni.
***
Nahé děti si dávaly ručky k očím, ze kterých teče hnis, lačně nasávaný mouchami, a hrály si na fotografa
O autorovi| Ondřej Neff, novinář a spisovatel
