Asi patnáct sekund po skončení nedělního finále, při kterém se čeští hokejisté stali po čtrnácti letech mistry světa, přišla Michalu Vlčkovi SMS zpráva, že bude asi potřeba vyrobit další zlaté medaile. V novoborském Kolektiv Atelieru, jehož je ředitelem, pro letošní šampionát zhotovili 75 zlatých, 50 stříbrných a 50 bronzových medailí. Ani to však nestačilo.
„Předpokládám, že se jedná o medaile pro český svaz. Když vyhrají naši, je to samozřejmě velká věc,“ míní Vlček, který měl prestižní projekt na starost. Jedním z důležitých kritérií, na něž museli při výrobě křišťálových puků s kovovou obroučkou dbát, byla jejich odolnost.
„Při zadávání výroby nám řekli: Pánové, musíte si představit, co se odehrává v šatně po skončení šampionátu. Myslete na to při konstruování té medaile, aby pokud možno přežila oslavu,“ vzpomíná se smíchem Vlček.
V ateliéru proto cenné kovy testovali, aby předešli případným překvapením. „Nebyly to laboratorní testy, ale mohutně jsme si s nimi hráli. Různě jsme s nimi ťukali, šoupali je po stole, zkoušeli je,“ vyjmenovává.
Křišťálové medaile, které svým tvarem připomínají puk a tělem rozbruslený led, se nepovedlo vyrobit hned napoprvé. Těch, které museli v procesu výroby vyřadit, byla podle Vlčka celá hromada. Mohly za to jednak vysoké nároky na estetickou hodnotu finálního díla, a také přírodní materiál – sklo, se kterým umělci pracovali.
„Z vyřazených skleněných puků bychom si mohli klidně vystavět pyramidu,“ říká s nadsázkou Vlček, který ve studiu rozděloval práci a rozhodoval o tom, co kdo bude vyrábět. Osobně pak všechny medaile odvezl v kufru svého auta. Vážily skoro jako jeden pasažér.
„Člověk by neřekl, jak to bude logisticky náročné. Když se to sečte – jedna medaile má čtvrt kila – byly to hodně těžké bedny. Navíc jsem vezl ještě trofeje z optického křišťálu. Všechno vážilo kolem 50 až 60 kilogramů.“
Medaile vyrábělo deset lidí
V novoborském studiu se do výroby medailí zapojilo kolem deseti lidí. Jeden řídil lehání skla, takzvaný fusing, další zajišťovali řezání paprskem, ruční broušení, pokovení, obrábění obrouček, potisk stuh, jejich zapošívání a finální kompletaci. Cena za medaile pro první, druhé i třetí místo byla jednotná. Primárním cílem ateliéru prý ale nebylo na zakázce vydělat.
„Neprodělali jsme na ní, zároveň jsme na ní moc nevydělali. Byla to pro nás prestiž a srdcová záležitost. Většina Kolektivu jsou hokejoví fandové, takže to pro nás byla velká věc a o zisk tam úplně nešlo,“ přiznává Vlček, který jel na nedělní zápas do pražské arény.
Českému týmu fandil, zároveň považoval Švýcarsko za silného soupeře, kterého ve finále mistrovství nebylo záhodno podceňovat. „Doufal jsem, ale nechával jsem si otevřená vrátka, abych nebyl smutný,“ připouští.
Pastrňákovo kousnutí
Poslední dvě minuty boje Čechů proti Švýcarům nemohla kvůli rozrušení sledovat Kateřina Handlová, která je podepsaná pod designem medailí.
„Strašně jsem se těšila, až medaile uvidím na hrudích hokejistů. Samozřejmě jsem sledovala, jak vypadají. Těšila jsem se na ten okamžik celé týdny a měsíce, kdy jsme na nich pracovali. A když jsem viděla, jak do ní Pastrňák kousá, zaplavila mě vlna euforie a radosti. Pevně doufám, že se líbí hokejistům nejen proto, že jsou zlaté a že je vybojovali, ale i designově,“ dodává.
Nad tím, jak mají medaile vypadat, přemýšlela asi dva týdny. Pak si sedla k počítači a začala je modelovat. Nápadů měla víc, nejsilnější byl ale právě ten s rozbrusleným ledem. Hledala způsob, jak do něj propsat hokej, aniž by musela použít explicitní symboly, jako je puk nebo hokejka.
Stuhy v barvě trikolory
Zároveň si usmyslela v 250gramovém předmětu zachytit duši sportu. „To, že nebyla pruhovaná stuha, mi pomohlo k čistotě designu,“ konstatuje pětatřicetiletá umělkyně, jež se na sportovní trofeje běžně nezaměřuje.
Trikoloru ale zachovala v podobě tří různých stuh, na kterých si odnesli hokejisté své cenné kovy. Pro mistry červenou, pro stříbrné modrou a bronzový tým získal medaile zavěšené na stuze barvy slonové kosti. Společně pak mají představovat jednotu a sounáležitost, která podle Handlové k hokeji patří.
„Chtěla jsem, aby měly medaile lehkost, aby byly trochu jako šperk. Věnuji se broušenému sklu, takže ty řezy a použití skla pro mě představovaly jasnou volbu,“ popisuje designérka, která věřila ve vítězství Čechů už od prvního zápasu s Finskem. Ani to jí ale nezabránilo, aby si v průběhu rozhodujících minut napětím nezakrývala oči.
